Byl pátek 3. února a v časném ránu se na břeclavském nádraží začali scházet různí lidé, většinou skauti. Objevily se zde některé holky z Trávy, staří vlci z Plamene, softbalisti a také zdejší vlčata. Ta měla jasný cíl – nastoupit na vlak do Olomouce a tím započít svou dlouho očekávanou běžkařskou výpravu.
Na rozdíl od starých vlků, kteří společně s Trávou vyrazili uklízet budoucí tábořiště na legendárním Ostrově. Za což jim všechna vlčata nesmírně děkují. Vlčata tedy vyjela i se svým vedením a softbalisty do hanácké metropole, aby zde přestoupila na vlak na Šumperk a odtud objednaným autobusem do vsi Hraběšice. Konkrétně se výpravy zúčastnili: Kavka, Ema, Jelen, Řízek, Vačky, Rudolf, jeho brácha Karel, Kuba Staněk, Dan Šebek, Míša Zapletal, Šimon Vaňka, Štěpán Průdek, Vašek Rolník a Staňa Šalda za vlčáckou sekci, Pajda, Maggi, Michal, George a Kryštof za sekci softbalovou. Až v Hraběšicích se k nám pak připojila Míša, Emina máti. Jako ubytovací zařízení nám posloužila místní fara, která byla jen asi deset metrů od hospody.
Hned na začátku nás ale překvapila několika nepříjemnostmi: nešly zavírat dveře od ložnice a nefungoval komín, takže se nám podařilo dostat ložnici do takového kouřového oparu, že nešlo vidět na krok a hned při vstupu do místnosti začaly extrémně pálit oči. Asi po půl hodině, kdy už téměř všichni postávali před farou, neboť se dým dostal už i do dalších místností, se kamna konečně dostatečně rozehřála a dým začal stoupat komínem. A jelikož jsme se nakonec (i když bohužel ne všichni) naučili zavírat dveře do ložnice, hlavní problémy se podařilo překonat.
Po vybalení věcí a obědu z vlastních zásob zavelel vedoucí výpravy, Kavka, k prvnímu běžkařskému výcviku. Dovedl nás na nedalekou louku, kde, i přes hluboký sníh, jsme učili vlčata, která stála na běžkách poprvé, základům tohoto krásného sportu. Na začátku se to některým zdálo jako nadlidský úkol, časem tomu přišli na kloub a druhý den už to všichni uměli.
Po výcviku jsme šli dovnitř na večeři, rýžovou kaši s máslem a grankem. Po ní si Kavka svolal vlčata do společenské místnosti, ve které si s nimi zahrál hru na téma Co byste si s sebou měli vzít na polární výpravu. Poté ještě proběhla Jelenova noční bojovka, při níž si dva týmy vlčat navzájem kradly vlajku na běžkařské hůlce. Při této hře se Jelen, který byl jeden ze tří „mediků“, ke kterým musela vlčata chodit, přestrojil za hromadu kamení a téměř nikdo jej nerozpoznal. Aby toho nebylo málo, tak mu ještě během hry někdo schoval běžky do kůlny na dříví. Po bojovce šla vlčata a pak i vedení na kutě.
Sobotní ráno začalo Řízkovou rozcvičkou, po níž jsme se již začali chystat na velký celodenní výlet na běžkách. Rozdaly se potraviny, nazuly se boty a mohlo se vyrazit. Nejdříve celá výprava po náročném stoupání na dlouhý a mokrý kopec přijela na rozcestí Hvězda. Zde se pak rozdělila na dvě části- ti nejodvážnější jeli s Emou a její mámou Míšou ke zřícenině Rabštejn, ti trochu míň odvážní jeli s Kavkou, Řízkem, Jelenem a Vačkym menší pěkně upravený okruh. Po jeho absolvování se u rozcestí Traťovka druhá skupina opět rozdělila, tentokrát na ty, co už toho mají dost, ti jeli s Jelenem zpátky na faru, a pak na ty, co si chtějí ještě užít radosti z běžkování, ti jeli s Kavkou, Řízkem a Vačkym na delší okruh nad Hraběšicemi po žluté. Mysleli jsme si, že odbočíme některou z vedlejších cest dolů do vsi, jenže ouha, cesty, co byly vyznačené v mapě, ve skutečnosti ne tak docela existovaly. Vačky se pak vydal na stíhací jízdu k nějakému běžkaři, kterého asi čtvrt hodiny doháněl, až ho konečně chytil a dozvěděl se od něj, že se máme vrátit zpátky na Traťovku. My se ale nechtěli vzdát. Kavka tedy zavolal Pajdovi, který mu prozradil zkratku, již včera společně se softbalisty vytvořil. Pajda si jen nebyl jistý, zda ji vlčata zvládnou. Když pomineme to, že jsme byli v půlce zkratky nuceni vyzout běžky a brodit se po svých hlubokým sněhem a pak dokonce potokem, řekl bych, že jsme to jak my vedoucí, tak vlčata, nějakým způsobem zvládli.
Po návratu proběhl pozdní oběd, fazolo-čočková polévka s párky, a po něm velkolepá Emina a Vačkyho hra Dobytí severního pólu. Nejdříve vlčata plnila úkoly, jako například zavaž šest základních uzlů, sežeň podpisy od tří lidí z vedení a tří softbalistů, napiš báseň na určené téma, nebo zjisti Pajdovo příjmení. U tohoto úkolu jsme se mimo jiné dozvěděli, že se Pajda jmenuje Kokubát či dokonce Zugár. Po splnění všech úkolů dostala vlčata mapu, podle které následně došla až k severnímu pólu, kde se podepsala do polárního deníku. Po návratu z pólu dostala vlčata od šéfkuchařky Míši večeři, těstoviny s kuřecím masem. Večer se pomalu chýlil ke konci, tak jsme si již zahráli jen pár drobných hříček a deskovek a šli spát.
Poslední den, v neděli, nás před odchodem ještě čekala Zimní hraběšická olympiáda. Nejdříve proběhl sprint, který ovládl Kuba, když ve finále porazil Štěpána. Následovala biatlonová štafeta, v níž byli jako terče použiti Vačky, Dan a Rudolf. Třetí a zároveň poslední disciplínou byl královský závod – sjezd. Ve vlčácké kategorii zvítězil opět závodník s největší formou, Kuba, v kategorii vedení (v níž závodili pouze dva účastníci) se z vítězství radoval Řízek, i když mu nikdo nevěřil, neboť měl lyže s šupinkami. Ema za ním však zaostala jen o pár desetin sekundy. Po olympiádě na nás čekal oběd, balení a předání fary panu kaplanovi. Nasedli jsme na autobus a vydali se zpět do domovské Břeclavi, abychom tu mohli všechno povyprávět, popřípadě vyléčit získané šrámy a nemoci.
zapsal Vačky