V sobotu 3.3. se, pod vedením Káněte, konala akce „Skauti bez lilie“, která patřila éře skautování před a během normalizace, a také byla konána na počest výročí 50 let našeho oddílu.
Nejdříve jsme se podívali na hodinový film Skauti bez lilie, při kterém mě zaujalo to, jak někteří dělali tajné skautské tábory, nebo to, že někteří se nestyděli veřejně prohlásit, že jsou skauti a vyhnuli se kriminálu. Po filmu následovalo krátké občerstvení, ale tam mě toho zaujalo tolik, že bych popsal celý zápis jenom tímto 😊.
Po krátké pauze následovala debata s pamětníky o tom, jak to vypadalo se skautem u nás – v Břeclavi. Z pamětníků se tam sešli: Rolf, Robin, Pažit, Pajda, Pancho, Mican, Ajka a Jana Krejčí. Musím říct, že toto vzpomínání jsem poslouchal s velikým zaujetím. Nejvíce jsem byl zaujat asi „plameňáctvím“. Plameňáctví znamená to, že když v roce 1989 padl komunismus a my se vraceli ke skautingu, tak ti mladší, co skaut nikdy nezažili, se vrátit pod Junák nechtěli, protože se jako skauti necítili. Vždy cítili, že jsou něco víc než pionýři, protože některé věci, které my jsme dělali, tak pionýři rozhodně nedělali, ale nevěděli, že ty věci jsou skautské. Cítili se jako Plameňáci. Také tam zaznělo, že tento pud z nich, ani po vstoupení do Junáku, nevyprchal. A já si v té chvíli uvědomil, že to „plameňáctví“ jsem kdysi cítil také. Pravděpodobně jsem byl poslední generace, která to ještě cítila. Potom mě zaujala historie dívčího oddílu, o které jsem do této doby nevěděl nic. Třeba nejvíce mě překvapilo, že tu v roce 1968 nějaký dívčí oddíl byl.
Skoro celou dobu jsem to natáčel na foťák, tak snad se někdy dočkáte toho, že to vyjde na youtube.
Kyli