Na státní svátek svatého Václava jsem se jako jediný odvážlivec z našeho oddílu Plamen vypravil na slavný vodácký závod přes tři jezy. Jmenuje se Napříč Prahou a právě osmadvacátého září jsou průjezdné všechny tři pražské jezy. Závod se bez přestávky jezdí od roku 1939. Čtěte o tom, jak jsme v úspěchem dojel do cíle a kolik se koupal ve Vltavě.
Softballová sezona trvá od jara do podzimu a celkem logicky se ve stejném časovém období pořádá spousta skautských skvělých akcí, po kterých většinou můžu slintat jen u monitoru počítače. Proto mě moc potěšilo, když Majkl přišel s tím, že 28. září, zrovna když nic nehrajeme, koná slavný vodácký závod skrz Prahu s názvem Přes tři jezy.
Prvotní myšlenka byla, že sestavíme z břeclavského roverstva posádku a vyrazíme dobít Prahu. Plán selhal. Přistoupili jsme proto k záložnímu plánu B, který jsme samozřejmě měli v záloze. Z vůdcovského kurzu známe jednu instruktorku, která zároveň vede přístav v Třebíči. Poslali jsme ji nabídku, že by dva nezkušení, ale zato neskutečně silní a hloupí plavčíci, rádi doplnili jejich posádku. Odpověď přišla záhy: Zeptám se svých kapitánů a dám vám vědět. Odpověď bohužel nedorazila ani do sobotního večera a v našich hlavách se vidina dobrodružství prožitých s bandou opravdických mořských vlků na jejich kocábce zlehka začala rozplývat. Velký Poseidon tomu chtěl jinak!
V softballovém týmu s námi hraje jeden skaut z Havlíčkova Brodu, který čirou náhodou usilovně sháněl dva členy posádky na závod. Bylo rozhodnuto! Jeho brácha, taky skaut a další člen naší nové posádky, má v Praze byt, ve kterém jsme z neděle na pondělí přespali. Bohužel už ale bez Majkýho, který v den konání závodu musel neodkladně trénovat v Havlíčkově Brodě.
Večer před plavbou byl dobrodružný. Sháněli jsme sedmého člena posádky, když jsme na poslední chvíli o jednoho plavčíka přišli. Neměli jsem ani loď, pádla a vesty. Další vlna obav přišla v okamžiku, když jsme zjistili, že bylo zapotřebí naši posádku zaregistrovat do šesti hodin večer předchozího dne. Naštěstí se ukázalo, že jsme plavčíka zajišťujícího registraci podcenili a on vše bez problémů zvládl.
Nic tedy nebránilo tomu, abychom v pondělí ráno vyrazili na Císařskou louku. Jedná se opravdu o veliký závod, kde se závodí ve spoustě kategorií. Kánoe, pramice, vlčata, světlušky, roveři, rangers. My jsme spadali do kategorie Open dospělí, při které účastníci jezdí třeba i na raftech. Naše posádka získala jedno prvenství ještě před samotným vyplutím. Byli jsme bezkonkurenčně nejtěžší na startu s 565 kilogramy, což dělá na jednoho člena posádky zhruba jednaosmdesát kilo. Když k tomu přidáme, že naše kocábka sehnaná na poslední chvíli, měla už své nejlepší roky viditelně za sebou, rozhodně jsme se měli na co těšit. Málem nám to překazil náš kormidelník. Po prvním nastoupení, když jsme klesli natolik, že seděl ve vodě, prohlásil, že s námi rozhodně nikam nepluje. Rozhodli jsme se přeskupit rozložení posádku na palubě. Na pozici háčka šli ti nejtěžší. Kormidelník svolil, že s námi cestu zkusí k prvnímu jezu.
Startovala jedna kategorie za druhou a pomalu se blížila hodina jedenáctá. Čas našeho vyplutí. Pomalu jsme přestali věřit tomu, že do cíle můžeme dorazit první. 10,9,8,…3,2,1 PRASK! Vyrazili jsme. Je nutné podotknout, že na startu jsme získali další prvenství. Naše loď startovala nejvíc zprava. Zpočátku jsme zvolili opatrnější taktiku, protože jsme si nebyli jistí, jestli kocábka zvládne naše rychlé tempo. Ale šlo to!
Pomalu ale jistě jsme se probíjeli startovním polem dopředu. Optimistické odhady dokonce tvrdí, že jsme se na kratičký okamžik limitně se blížící nule objevily před prvním jezem na prvním místě. Ty realistické hovořily o místě 15. Přišel první jez. Adrenalin v krvi stoupal a jistě to nebylo jen energy drinkem, kterým jsme se před startem posilnili. Věděli jsme, že musíme uspět. Jinak bychom v závodě nesměli pokračovat. Zároveň bychom potvrdili slova kormidelníka. Nikdo z nás to nechtěl dopustit. Už jsme v tom. Naštěstí naše bárka vlastnila vlnolam, který největší nápor vln zachytil. Jejich nemalou část zachytily mužné hrudě našich dvou nejskvělejších a nejtěžších háčků (ano byl jsem jedním z nich), ale i tak se přes boky do pramice dostalo dost vody. Museli jsme se značnou chvíli zdržet prací s vylévačkou. V ten moment nás samozřejmě předjely všechny lodě, který jsme ukázali záda našeho odvážného kormidelníka. Nepřeklopili jsem se a mohli jsme hrdinně pokračovat dál.
Za chvilku už nás vítal další jez, který sledovalo neskutečné množství fanoušků přímo z Karlova mostu. Chvíli jsem si lámal hlavu, proč tolik nadšenců nemáme i na jiných mostech, za chvíli jsem se už musel věnovat důležitějším věcem.
Druhá šlajsna. Srdce tluče až v krku. Ve spodní části jezu vlny mnohem větší než na předchozím jezu. Ty se nám staly osudnými. Naše boky lodi byly kvůli značnému přetížení, o kterém už byla řeč, nebezpečně blízko vodní hladině. To jsem ze svého předního vyvýšeného místa neviděl. Proto mě překvapilo, když jsem se na ještě poměrně suché sedačce otočil a zbytek lodi už byl pod vodou. Posádka právě fyzikálním pokusem zjišťovala, jestli materiál, z něhož jsou vyrobeny plavací vesty, má doopravdy menší hustota než voda. Má! Ale co teď?
Vltava má sice k jihoamerickým řekám, které jsou široké od nevidím do nevidím hodně daleko, ale stejně nám nebyla příjemná představa, že budeme naši ponorku vláčet až k jejím břehům. Co to? Sluníčko náhle vysvitlo, z amplionů se začala ozývat známá hudební znělka a už k nám míří dva motorové čluny pobřežní hlídky. Vzali nás velkoryse na palubu, naši ponorku do vleku a zavezli nás na mělčinu. Průjezd pod jásajícími davy na Karlově mostě byl fenomenální. Už vím, jak se cítili gladiátoři, když si plné ochozy žádaly jejich smrt. Sčítáme škody. Máme poškozený bok a vyrvanou jednu sedačku. Ano, vidím proklaté místo, kudy se nahrnula voda do lodi. Vyléváme vodu, alespoň falešně vracíme sedačku na její místo, přemlouváme slabomyslnější kusy, že to prostě dojedeme a za chvíli jsme opět na trati.
Díky vyvalenému boku je náš ponor ještě větší, ale plujeme. Zkušený kormidelník tvrdí, že poslední jez musíme zvládnout. Prý tam drhnou i mnohem lehčí lodě a na konci nejsou téměř žádné smrtonosné vlny. Tož jsem klidný. Vše jde podle plánu. Vjíždíme na jez. Opravdu drhneme. Pořád jsem klidný. Už nedrhneme. Paráda. Otáčím se. Zbytek posádky byl znovu vymrštěn přes palubu. Z našeho křižníku je podruhé ponorka. A protože je jasné ,že ponorce je vlnolam úplně k ničemu, radši se ho zbavuje. Jeden plavčík ho musí s nasazením vlastního života chytat dále po proudu. Nemáme na vybranou. Loď vylíváme přímo v propusti.
Nalodit se a nějak to doklepat do cíle. Když je to přece po proudu. Jsme tam! V cíli vyfasujeme párek a převlíkáme se do suchého. Za chvíli už na výsledkové tabuli vidíme, jak jsme dopadli. Prý diskvalifikovaní. Za to kratičké svezení od pobřežní hlídky. My máme jasno. Jsme vítězové váhové kategorie nad 565 kilo. A pokud byl čtenář pozorný, tak ví, že už je to naše třetí prvenství. Existuje sice jistá spojitost mezi nejtěžší posádkou a výhrou ve váhové kategorii ohraničené právě touto rekordní vahou, ale když i Usain Bolt jako nejrychlejší muž světa zvesela sbírá vavříny jak na stometrové trati tak na dvojnásobné distanci. Tak co.
Závěrem byl chtěl poděkovat posádce naší ponorky za prvotřídní zážitek a vyjádřit velké očekávání, které vkládám do břeclavských vodníků všeho druhu směrem k příštímu ročníku závodu. Automaticky počítám se všemi, kteří nemají na svém seznamu Vltavu při plnění orlího pera 1P2 Koupání v řekách. Tak příští rok Ahooooj.