Byl sedmnáctý květen, poutní to čas. Věžních hodin bylo slyšet hlas – dvacet: patnáct. V onu dobu se nádraží v Břeclavi hemžilo skautkami a skauty z Lanžhota a Břeclavi. „Kam jdou v tento nečas, vždyť za chvíli se spustí z nebes hotové dopuštění, a kam mají namířeno, přežijí oni vůbec?“ probleskávalo hlavami ostatních cestujících. „Skaut má holá kolena a vyrazí do přírody za každého počasí,“ řekl by snad bratr Kňourek, kdyby žil. A částečně by měl pravdu. Bobr (lanžhotský to skaut) s Čokoškou pro nás připravili noční přechod Pálavy.
I vyjeli jsme spěšným vlakem uhánějícím k Brnu. Pálavské vrchy byly skryty v šedých a hrozivých dešťových mracích, jen vysílač na Děvíně svítil a svítil a alespoň mně připadal jako maják na mořském útese. Autobusem ze Šakvic přes Strachotín až do Dolních Věstonic. Zde tedy byla započata naše noční pouť, a to vlastním pokřikem každého oddílu. Nádrže hladké u křovin stinných zvučely temně tajný bol – mokro, voda, zmoknete… (vy blbci!) Výšlapu na Dívčí hrad však kralovaly sucho a pěkný výhled do okolí. Sem tam noční klid vyrušila křičící děvčata, u kterých strach a úlek byl na nočním pořádku. Na hradě Dívčím jsme se občerstvili a zahráli pár úvodních her, jejichž smyslem bylo seznámení. V onu dobu však začalo pršet. Ale naštěstí liják to nebyl. V závěru pobytu na této krásné zřícenině jsme každý prolezli dírou ve zdivu – symbol začátku našeho života.
Temná mlho! Ty rouškou svou, teď pokrýváš krajinu pálavskou. A na Děvíně, nejvyšším to bodě, není vidět nic. Leč déšť a ta mlha pomalu ustává. A co to vidíme v dálce? Světýlka vesnic a železnice. Zde jsme malými dětmi, a ty se rády hrají. Nu což, zahráli jsme si na honěnou.
K dubu pýřitému přicházíme už jako skoro dospělí – učíme se spolupráce. Jdeme v zástupu a každý z nás drží provaz z toaletního papíru. Onen provaz má však jednu vlastnost – není příliš pevný. A proto spolupráce musí být co nejlepší.
V půlnočních ticho je dobách; světýlka hmyzu bloudí po skalách, a jejich modrá mrtvá zář svítí v dnes poutníkovu tvář. Skoro jsme probudili cyklistu, který nocoval u Soutěsky v přístřešku. Ale tu nic. Šli jsme dál. Klentnice spala v tichosti. Jen sem tam nějaká kočka přeběhla přes cestu.
Další větší zástavka proběhla na Sirotčím hrádku. Vylezli jsme do vápencového výklenku a pořádně se najedli. Foukal tu ostrý vítr, ale naštěstí bylo teplo. U Kočičí skály jsme zmoudřeli a dospěli, neboť jsme uhádli všechny hádanky, které nám kladla Čokoška. A Na Turoldě jsme našli odměnu- čokoládu a pamětní lístečky. Únavou se nám již zavíraly oči, když jsme došli na nádraží v Mikulově. Prvním ranním jsme přijeli do Břeclavi a hajdy do postele.
Viděls-li poutníky, an dlouhou lučinou spěchali ku cíli, věř mi, že jsme to byli my. A ten cíl jsme našli. Čokoško a Bobře, děkujeme.
(K. H. Káně)