Expedice „Za odměnu“ Monte Negro 2. – 13. srpna 2012
Den první – čtvrtek: Slunce se pomalu sklánělo nad obzor, když jsme se sešli na benzinové stanici Shell u Ladné. Křepelovic rodina – Křepela, Míša, Ema a Eliška, dále Jánošík a Gondoš a plameňácká
trojka Džarda, Učeň a já – Káně. Sestava se od dob Rumunska trochu změnila, ale myslím si, že to nebylo ke škodě. Ba právě naopak, užili jsme si nádherných dvanáct dnů, na které nikdy nezapomeneme.
Hodiny ukazovaly 19:45. Rozjeli jsme se autobusem směr Černá Hora – či kdo chce Monte Negro. Jako do i z Rumunska, tak i letos nám posloužila cestovní agentura Jenda z Brna, v autobuse bylo poměrně příjemně, jen se nepouštěl žádný film. Během cesty jsme si vykládali, četli i jedli svačiny připravené ještě z domova.
Den druhý – pátek: Nocí náš dopravní prostředek uháněl přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko. Pozor, státní hranice! Upozorňovaly cedule při přejezdech do jiných zemí. Ve tři ráno jsme dokonce
u jedněch z nich čekali, a to celou hodinu! Celníci jsou hold nekompromisní. Projížděli jsme zrovna Srbskem, když slunce vycházelo. Všude špičaté hory a dole v kaňonu zurčící řeky. Do Monte Negra jsme přijeli po dvanácté a na místo určení, tedy do města jménem Gusinje, kolem čtvrté hodiny odpolední.
Hory pro nás připravily hřmící uvítání s bleskovými efekty, naštěstí déšť se nám vyhnul. Plni sil a radosti z nového dobrodružství jsme vyšli s batohy vážícími mnohdy dvacet kilo do pohádkového údolí Grbaje. Podkovitý tvar onoho údolí, uzavřené bílými vápencovitými stěnami Prokletých hor ve mně zanechal dlouhodobý zážitek. Večer jsme postavili stany, uvařili večeři, nakoupili sýr a mléko z místní salaše a šli na kutě, protože jsme už věděli, že zítřek bude náročný.
Den třetí – sobota: Nebe bez mráčku, slunce pomalu svými paprsky osvětlovalo bílé hory, které se nad námi trčily. Zavčasu (podle rad místních domorodců, kteří byli nadmíru ochotní každému pomoci) jsme vyšli tzv. nalehko. Sebou vzali jen doklady, jídlo a vodu. Vše ostatní nechali v dolině. Prudké stoupání hned dalo najevo, že cesta, kterou jsme si vybrali, není tak jednoduchá. Hlavně já osobně jsem očekával, kde uvidím černou zmiji, hojně se zde vyskytující, se vyhřívat, ale nikde nic. Na Karanfil (2460 m. n. m.) jsme se vyšplhali kolem půl druhé. Cestou jsme se koulovali, poněvadž ve vyšších polohách byl celoročně sníh. Vrchol poskytnul neuvěřitelný výhled, pastvu pro naše oči. Trojice Čechů nás vyfotila a my jsme se pomalu začali spouštět zase dolů. Zpáteční cesta byla nebezpečnější. Suťové pole dávalo najevo, kdo je tady pánem, a bouřka, která přicházela, nám klid do duše rozhodně nepřidala. Nakonec jsme však všichni došli. Někteří byli více propocení a unaveni (Křepela, Míša a Džarda) jiní méně (Učeň s Jánošíkem). Ten den jsme překonali asi 1300 výškových metrů. Večer jsme si dobili energii tekutými zásobami a šli spát.
Den čtvrtý – neděle: Po sbalení našeho tábora jsme se dnes natěžko (s batohy) vydali pokořit Taliánku (2100 m. n. m.) I dnešní počasí se ukázalo v té nejlepší stránce. Jen sluníčko svítilo jako o život a nám bylo horko. Po prvním stoupání někteří z nás měli jasno. Rozdělili jsme se na dvě skupiny – první ve složení: Učeň, Jánošík, Džarda a já – druhá: Křepela, Míša, Ema s Eliškou a Gondoš. Ta první šla původní trasou přes Taliánku, ta druhá přes ni nešla, ale vybrala si také pěknou trasu. Jelikož jsem byl v té údernější, popíšu náš výšlap na vrchol. S vyplazeným jazykem a častým zastavováním, abychom popadli dech, jsme se kolem druhé dostali na již zmiňovaný vrchol. Musím dodat, že Učeň s Jánošíkem byli vždy před námi a tím nás s Džardou motivovali, abychom tam vůbec došli. Z Taliánky byl nádherný výhled, viděli jsme i albánské hory. V rychlosti jsme poobědvali a šli jinou trasou dolů. Naše nohy vedla okopírovaná mapa a Džarda, který se podle ní orientoval. Zprvu měl moji důvěru, ke konci však ji ztratil, poněvadž jsme se ocitali neznámo kde, jen jsme věděli přibližný směr trasy. A alespoň mně docházely síly.
K večeru vyčerpaní, ale šťastní jsme se shledali s druhou skupinou. Ta měla také pěkné zážitky, viděli i černou zmiji! Přespali jsme v údolí poblíž Gusinje.
Den pátý – pondělí: Před námi se ocitnul odpočinkový den. S batohy jsme se přesunuli do Gusinje. Poměrně veliké město se dvěma mešitami pro nás – unavené a z části hladné poutníky, byl ráj. Nakoupili jsme si zásoby – pečivo, ovoce a zeleninu, dobré pití, někteří poobědvali a část z nás se šla podívat k nedalekým vyvěračkám. Pod skálou asi kilometr od města vyvěralo mnoho pramínků, které se stékaly do jednoho jezírka, ze kterého už pak tekla řeka. Voda měla osvěžujících 7 stupňů, někteří se i v ní vykoupali!
K večeru nás čekal přesun blíže k Vizitorskému jezeru – cílu dalšího dne. Přespali jsme na zahradě
u místních domorodců, kteří tam měli něco jako chatu. Všude okolo pobíhalo plno dětí, a tak si Jánošík, Učeň i Džarda s nimi zahráli fotbal. Večer místní odjeli a my jsme měli pozemek celý pro sebe. Zapomněl jsem dodat, že Učeň byl ve spojení s olympijským světem, a tak jsme i my věděli o úspěších našich krajanů v Londýně.
Den šestý – úterý: Předposlední den v horách jsme si užili dalším výšlapem, tentokráte na jezero Vizitorské. Počasí bylo opět pěkné, a tak i my jsme vyzařovali dobrou náladu. Náročnost byla sice menší než v uplynulých dnech, ale i tak jsme se místy pěkně zpotili. K Vizitorskému jezeru jsme přišli, to bylo tak kolem čtvrté či páté. Ihned jsme si zaplavali a postavili stany u dřevěné boudy pro turisty. Večer (také přespat) přišla skupinka Čechů. U ohně jsme si povykládali a popili „kafu“. Kuriozitou dnešku byla čočka na kyselo, kterou vařil Džarda s Gondošem. Čočku namáčeli v pet – láhvi, okyselili ji půlkou citronu a zahustili polentou – kukuřičnou kaší. Jako bonus Učeň přidal trenčínské párky s fazolí. Kupodivu to bylo výborné!
Den sedmý – středa: Kolem sedmé jsme se nějak všichni probudili, posnídali a sbalili si batohy. Před námi byl jenom sestup do podhorské vesnice Murino, odkaď jsme odjeli autobusem směrem k moři. Při sestupování jsme zahlédli ryse ostrovida, který se mihl přes cestu. Musím zde vyzdvihnout skvělé vůdčí i organizační schopnosti Křepely. Křepelo – děkujeme. Autobusy na sebe navazovaly. Trasa vedla přes město Podgorica, kde jsme přestupovali, až do Baru – přímořského města. Stmívalo se
a mě bolela hlava. Propadnul bych i trudomyslnosti nebýt Džardových přátel, kteří autem nás odvezli k pláži Bojana, dva kilometry od albánských hranic. Za svitu měsíce a bzukotu komárů jsme postavili ležení. Všichni krom mě se šli umýt do moře, jen já jsem se s hlavou jako střep pokoušel usnout.
Dny osmé, deváté, desáté: Tady je zbytečné rozepisovat jednotlivé dny, protože všechny vypadaly ve směs stejně. Stany jsme postavili za pláží nejprve na takové louce, poté Křepela si všiml místa pod stromy a u tábořiště – tam jsme strávili dvě noci do doby, než nás Černohorci, kterým zřejmě pozemek patřil, vyhnali a v závěru jsme zase přespali na původním místě na louce. Za bílého dne jsme trávili čas na pláži čtením Učňové knížky či časopisů Skauting a Živá historie, skotačením ve vlnách či opalováním. Gondošovi a Džardovi se to povedlo do lososovitého (tedy růžovočerveného) odstínu, a tak jsme jich nazývali Lososovým květem. První večer jsme si vyšli do restaurace na rybu, ze které máme plno legračních vzpomínek, další večery jsme si tak různě vykládali, někteří chodili na noční procházku, jiní popíjeli dobré pití. Z místní zvěřeny jsme spatřili želvy či opravdu velkého pavouka. Potraviny včetně balené vody jsme si kupovali v místním obchůdku. Ale není nad vodu z hor. Ta chutnala úplně jinak.
Den jedenáctý a dvanáctý – předposlední a poslední: Budík na mobilu mě vzbudil v šest hodin. Šel jsem spát brzy, takže jsem vstával svěže a odpočatě. Ale jiným se do vstávání nechtělo. Křepela s Džardou vyjednali za dvě éčka (Eura) odvoz na autobusovou stanici do Baru. Odtud přes Podgoricu do Mojkovace. Na místní stanici jsme počkali. Nakoupili si zásoby na zpáteční cestu a někteří suvenýry. Tam také čekala skupina „Sedmi zbytečných“ razovitých mužu z razoviteho ostravskeho kraje. Ti chodili po albánských horách a do zásoby si nakoupili plno Rakije – balkánské ovocné pálenky, takže následně bylo veselo.
Našim autobusem jsme vyjížděli něco po sedmé večerní a domů jsme dojeli následujícího dne půl hodiny po poledni.
Na nezapomenutelnou expedici budu vzpomínat ještě dlouho. Stála kolem pěti tisíc Kč, takže drahá vůbec nebyla. Snad se i něco takového v budoucnu podaří. Ještě jednou bych rád poděkoval našemu vůdci – Křepelovi za přípravu programu a orientaci v mapě, dále Džardovi za výborné komunikační shopnosti, Gondošovi za veselou mysl a plno dobrých vtipů, holkám za dobrou společnost, Jánošíkovi za hnací schopnosti a Učňovi za stan, ve kterém nespal, takže jsem tam měl dostatek místa.
V Břeclavi 14. srpna LP 2012 zapsal Káně