Přechod Oravských Beskyd

Jen ti nejodvážnější a nejtvrdší Plameňáci se vydali na začátku srpna na přechod Oravských Beskyd. Pohoří, kde je příroda tak divoká, že se tam potulují medvědi a v létě vysychají studánky. Místo, kde potkáte minimum turistů a svahy jsou obsypány borůvkami. Kopce tam jsou natolik prudké, že vlaky v minulosti musely jezdit po úvraťové železnici.

Třetího srpna v devět hodin jsme se sešli na břeclavském nádraží. Tam si Jeleň všiml, že někteří členové výpravy jsou hranatější než ostatní a tím mířil především na Želvu. Bylo nás celkem sedm(Pajda, Učeň, Káně, Jeleň, Želva, Hroch a Honza) a v Ostravě nastoupila ještě Ema se svou mámou. Tam mimochodem Hrocha bodla vosa do prstu. Což ho děsně bolelo a prst mu natekl.

Hned po příjezdu na konečnou stanici, slovenskou vesnici Skalité – Serafínov, jsme začali prudce stoupat do kopce. Po dvou hodinách cesty do prudkých kopců, jsme byli natolik znaveni, že jsme odpočívali na vrcholku kopce Kykula. Jelikož měla být poblíž údajně studánka, Učeň s dalšími třemi dobrovolníky se ji vydal hledat. Neúspěšně.

Po příchodu zpět na kopec, většinu batohů okupoval roj létajících a otravných mravenců. Rychle jsme vše sebrali a pokračovali dále. Krátce po sedmé hodině večerní jsme se utábořili na turistické cestě, povečeřeli a ulehli do spacáků.

Druhý den ráno jsme se nasnídali, uklidili tábořiště a vyrazili. Zhruba kolem jedenácté hodiny jsme vystoupali na Velkou Raču (1236 m n. m). Tam jsme doplnili tekutiny. Cesty, po kterých jsme kráčeli celý den, lemovaly keře borůvek. A místní domorodci sbírající plody kartáči. Když jsme se blížili k Rycierově hoře, zastihl nás déšť a zvuk hromu. Naštěstí byl kousek hostinec, kde jsme pojedli, popili a přečkali průtrž mračen. Jelikož se blížil večer, ušli jsme ještě pár kilometrů a ulehli na velmi hrbolatém tábořišti, které bylo dosti z kopce. Unavení jsme rychle usnuli.

Ráno jsme posnídali a vydali se na cestu. Byla to osudová chyba. Asi po půl kilometru se kopec šíleným způsobem zvedl prudce nahoru. Zažívali jsme peklo. Asi po půl hodině jsme strbel zdolali a mohli si užít nádherný výhled na Malou a Velkou Fatru. Kolem třetí odpoledne, tedy pravidelně jako každý den, pršelo. V tu dobu jsme na rozcestí rokovali o tom, zda pokračovat i nadále po strmých vrcholech a nebo sejít níže z hřebene. Téměř hodinový déšť rozhodl za nás.

Do údolí jsme scházeli po cestě vysypané kameny. Emina mamka si všimla zelených kamínků, povalujících se sem tam na cestě. Počala je sbírat, Hroch s Jeleňem se přidali. Čím víc jsme se přibližovali k údolí barevných kamenů přibývalo a měnila se také jejich barva. S nadšením jsme je sbírali a chlubili se roztodivnými tvary i zbarvením. Avšak po chvíli jsme je zahodili, když jsme došli na parkoviště, které jimi bylo vysypané. Usoudili jsme, že nejde o žádné kameny, ale o odštěpky za sklárny. Pokračovali jsme po asfaltce až na místo přespání. Rozhodovali jsme se mezi tábořištěm u rozbořené staré chaty nebo krásnou loukou o kousek dále. Copak asi vyhrálo? Ještě večer jsme se postupně šli umýt do Jurikova potoka, který pod našim tábořištěm protékal a byl parádně ledový.

Ráno jsme byli již všichni opět bez vody. Vyrazili jsme do nejbližší dědiny. Při cestě jsme narazili na postaršího, velmi hodného, pána, který nám vodu ochotně vydal. Asi po další půl hodince jsme dorazili do obchodu, u něj jsme se najedli a vyrazili směr úvraťová železnice. A doufali jsme, že se svezeme historickým vláčkem. Když jsme k ní dorazili, zjistili jsme, že nás nesveze tam, kam potřebujeme. A do to skanzenu Vychylovka, kousek od kterého jsme chtěli strávit poslední noc. Káně bylo silně zklamáno. Prošli jsme se alespoň po starých kolejích a hráli si na vlak.

Po dvou hodinách jízdy po kolejích, jsme dorazili do skanzenu. Tam jsme se měli potkat s druhou skupinou, která šla po červeném značení. Avšak nesetkali, protože zabloudila. Vyčkávali jsme a šli si koupit pendreky. Mezi tím jsme nalezli jenom část druhé skupiny. Druhá jedla v hospodě halušky. Hroch mezitím odbrzdil vagón, na kterém si všichni s radostí zajezdili. Nakonec jsme přespali kousek od autobusové zastávky, kde jsme ráno nasedali.

V pátek ráno jsme autobusem vyrazili směr Čadca. Cesta byla opravdu pekelná. Nejdříve nás postihla zácpa na silnici při cestě do Čadci, kde jsme nastupovali na vlak. Potom nabral zpoždění i vlak a nestihli jsme přípoj v Bratislavě. Tam jsme čekali další dvě hodiny. Nejhorší bylo vedro. Nakonec jsme v pátek odpoledne úspěšně dojeli do Břeclavi, rozloučili se a vydali se domů. Byl to podařený puťák.

 Zapsal Hroch, redakčně upravila Ema