Sursum 17. – 19.4.2015

V letošním roce čeká čekatelská zkouška na tři plameňáky Vačky, Hupa a Klikouše. První dva už mají za sebou první víkend a v tomto článku se můžete Hupovýma očima podívat, jak to na takových čekatelkách vypadá.

Dlouho očekávané čekatelky jsou tu a já se skvělou náladou docházím na nádraží, protože jsme na poslední chvíli ještě s Vačkym měnili naše cestovní plány. Netrvá to dlouho a už se prohlížím z dvěma náhodnými lidmi v mém věku s tušením, že možná jedeme na stejné místo. Nakonec se odhodlám promluvit a své domnění potvrzuji, zanedlouho v Hodoníně jsme již celá parta a společně odjíždíme autobusem do Ratíškovic na skautskou klubovnu, kde jsme seznámeni slovy hlavního vedoucího Vlka, s částí instruktorů. Po tom co jsme se ubytovali, jsme se sešli v klubovně a započala první seznamovací hra doprovázená poměrně vtipnou scénkou vedenou Bobym a Nínien. Měli jsme se přihlásit do skautské Sursumí sítě tím že vyplníme daný formulář, do kterého jsme měli napsat o sobě plno informací a potom z něj postupně přečíst co uznáme za vhodné. Tento den byl celí hlavně seznamovací, později proběhli i další hry, při kterých jsme musely popsat člověka podle jeho boty, nebo vyhrát bingo získáváním podpisů od lidí, kteří by například mohli zabít draka a několik dalších podobných her. V průběhu večera byly představeny všechny oddíly formou přednášky od jednoho či více lidí, podle toho kolik jich z daného oddílu bylo. Proběhl i velice zajímavý program s názvem ticho, který spočíval v tom, že jsme museli strávit půl hodiny sami, mlčky a v tichu jen se svými myšlenkami. Na závěr dne jsme byly dovedeni k rozcestí, kde jsme si měli vybrat naši další cestu: cestu za něčím co nás převyšuje, cestu pomoci druhým a cestu poznání a rozvoje sebe sama. Na konci nás čekala obálka, kterou jsme nesměli otevřít, dokud nám nedají svolení. Šlo se spát a Vačky popovídal o svém filmu (Harry Potter osmý díl) nad čím se všichni nasmáli a potom se za hluku, který vydával vedlejší pokoj, pokusili usnout. Další den jsme byly probuzeni už v šest ráno a vyhnáni na rozcvičku kde jsme se vrátili do svých mladých let s hrou cukrkávalimonátačajrumbum a zahráli i další hry, mezi nimiž byla i jedna z her co hrává náš oddíl v dlouhých chvílích na nádraží. Tento den byl velice dlouhý: osmnáct hodin nabytých skvělím programem, bohužel si nepamatuji, v jakém probíhal pořadí. Dopoledne byla zdravověda z Jíťou, která měla osobitý styl výkladu a zněla dost zkušeně, dozvěděl jsem se plno věcí, které jsem před tím neslyšel. Nínien měla program na metodiku her, no když ho srovnám s programem na stejné téma, který měl na rádcovském kurzu Pajda, tak ten od Nínien byl horší, ale možná jen proto, že říkala už pro mě celkem známé věci.

Kolem poledne dorazil Buldok a Simbo dva instruktoři, vodní skauti. Buldok měl program na skautskou metodiku, o které jsem slyšel asi prvně, a určitě se bude do budoucna hodit. Bylo nám také povykládáno o třech skautských pilířích jejich symbolice a taky nastíněn program, který by se dal vymyslet na seznámení s nimi, to všechno prostřednictvím Leňi, která o tom pěkně mluvila. V jednom odpoledním bloku jsme se rozdělili na poloviny. Ta mladší, v které jsem byl i já z Vačkym, šla za Royem na rukodělný program, na jehož konci jsme se mohli těšit s vlastnoručně vyrobených zápisníčků s vázanými stránkami a v pevných deskách potažených látkou. Potom jsme se vyměnili a šli jsme za Jíťou na zdravovědu v praxi při které jsme obvazovali střep v ráně, lámali si hlavu nad tím co dělat s otevřenou zlomeninou a strčili do sprchy a kompletně namočili Leňu s těžkými popáleninami. Proběhlo také pár oddechových programů, v nichž jsme se proměnili v chobotnice, svázali se za ruku s dalšími pěti lidmi a museli obkreslit nohu všech lidí na papír pod námi. Zajímavé bylo, že mezera mezi dvěma programy nebyla delší než pět minut, vyjma poledního klidu po skvělém obědě, což mi připomíná, že jsem měl s nepochopitelných důvodů, neustálí a neuvěřitelný hlad a tak jsem toho na každé jídlo snědl několikanásobně víc než normálně. Na závěr dne proběhl naprosto nejúžasnější program ze všech, které na letošním Sursumu byly. Sedli jsme si do kroužku do pokoje jako při mnoha jiných programech, ale teď tu bylo něco jiného, nového, mezi námi vyrostl strom a na jeho listech byly jména nás všech i instruktorů. Byli jsme vyzváni, ať si každý najdeme svůj lístek, potom jsme se podle tvarů lístků rozdělili do skupin. Naše skupina byla vedena Vlkem a byl v ní i Vačky (později jsme se dozvěděli, že to rozdělení proběhlo podle jistého systému a že bude ještě využito) měli jsme za úkol nakreslit strom, který symbolizoval skauting a do jeho větví napsat co nám skauting dává, jaké plody nese. Potom jsme představili náš strom ostatním skupinám a šlo se ven. Úplně mlčky jsme došli znovu k rozcestí, kde jsme byli i první den a tam nám Vlk řekl, že počkáme, až nám budou doneseni průvodci, kteří nás budou celou noční cestu za poznáním doprovázet. Poté došel Symbo s třemi květináči, které rozdal třem skupinám, byli v nich tři sazenice stromů – to byli naši průvodci. Potom se každá skupina rozešla jiným směrem. My nesouc strom a poslušně kráčejíc za Vlkem jsme došli až k třem hádajícím se osobám. Byla tam Matka Tereza, dalajlama a sir Nicholas Winton, debatovali nad tím, jak vznikl život, proč tady jsme a jaký strom nejlépe vystihuje lidstvo. Matka Tereza tvrdila, že je to moruše, dalajlama, že je to oskeruše a Winton, že je to trnka. Vyslechli jsme si je a vydali se na další cestu, na konci nás čekal Kraky a pověděl nám příběh o oddílu, který se vydal do lesa a spatřil tam odpočívajícího se dřevorubce, potom si sedl na padlí strom a udělal přesně to, co popsal v příběhu – to on byl ten dřevorubec a mi ten oddíl, který se divil, jak může být ten dřevorubec tak šťastný i když nic nemá. A on nám pověděl svůj příběh – příběh šťastného dřevorubce. Potom se nás zeptal co je ta věc co je v životě nejdůležitější, díky které měl dřevorubec úsměv člověka, který věděl. Mi se shlukly do kroužku a začali debatovat, nakonec jsme na lísteček, který nám Kraky dal, napsali slovo láska a vydali se zpět na rozcestí a potom na cestu poslední. Šli jsme a šli a najednou vedle cesty někdo srdceryvně začal řvát o pomoc, chvíli jsme váhali, ale nakonec jsme se odhodlali a doběhli jsme k němu a začali ho utišovat. On se plazil kupředu a furt řval a hrabal kolem sebe rukama, bylo to dost děsivé. Snažili jsme se mu pomoct, jak jen to šlo, ale furt jsme nevěděli, co mu bylo, nakonec jsme ho začali přikrývat našimi bundami, protože mu musela být zima a to nás zastavil – scénka skončila, Buldok, který toho člověka co potřebuje pomoct, hrál, se zvedl a řekl nám, že ten člověk měl nevyléčitelnou nemoc, ale díky nám neumrzl a získal dvacet let života, ale mi jsme každý přišli o sedm let, protože jsme se nakazili jeho chorobou. Poté jsme se měli rozhodnout, jestli jsme udělali správně, že jsme mu pomohli. Dohodli jsme se na tom, že to bylo správně, ale já jsem si furt nebyl jistý, protože jsem si položil otázku: co se dělo potom? Naštěstí na ni Buldok odpověděl: řekl, že ten člověk nám byl tak vděčný za to, že jsme ho zachránili, že se dal na výzkum protilátky, povedlo se mu ji vytvořit a zachránil životy hrozně moc lidí, kteří trpěli touto nemocí. Potom jsme se se sešli s ostatními skupinami, které si taky prošli všechny tři scénky které, jak jsem později zjistil, znázorňovali tři skautské pilíře nebo taky roverské heslo sloužím: službu sobě (Matka Tereza..), službu druhým (nemocný člověk) a službu něčemu co nás převyšuje (dřevorubec). Vydali jsme se na cestu poslední a nejdelší. V jejím průběhu jsme se třikrát zastavili a vůdcové našich skupin vždy představili jeden ze stromů – průvodců, které jsme celou dobu nosili s sebou. Samozřejmě, že to byla trnka, oskeruše a moruše, která patřila nám. Došli jsme k trojúhelníku složeného s kůlů bez kůry, z jehož vrcholů směřovala vždy další kůl ven. Shromáždili jsme se kolem něj a Kraky nám pověděl, co to symbolizuje a že do všech vrcholů trojúhelníku zasadíme naše stromy a pod jejich kořeny vložíme lísteček, na který jsme u dřevorubce napsali, co si myslíme, že je v životě nejdůležitější. Z té věci bude náš strom čerpat sílu a vyroste z ní. To všechny skupiny provedli a mi zasadili naši moruši, která poroste z lásky, moruši symbolizující náš individuální vývoj, náš růst, nesoucí plody, které z nás vzejdou a plno dalších věcí, které jsou tak složité, že už nevymyslím žádný další příklad. Nakonec jsme zvedli kůly, které byli původně trojúhelníkem a zatloukli je do země a dali kolem nich pletivo, abychom ochránili naše stromy. Do jednoho ze tří kůlů byly navrtány díry a do nich jsme vložili smotané papírky, na které jsme napsali, co chceme nejen ve svém skautském životě dosáhnout. Naše skupina se i s Vlkem dohodla, že se zde za deset let sejdeme a spokojeni jsme se vydali zpátky do klubovny spát. Ráno nás Boby pobavil rozcvičkou, při které jsme se naučili meditační cviky zvané pět Tibeťanů. Potom proběhla bohoslužba pod vedením kněze Krakyho. Minulí den jsme byly seznámeni s kompetencemi a projektem, což jsou věci, které musíme pro úspěšné složení čekatelské zkoušky splnit, a dnes bylo seznámení s projektem dokončeno ukázky projektů od lidí s předchozích ročníků, rovněž jsme zahájili debatu s našim konzultantem, který nám bude s projektem pomáhat. Každý den byl rovněž nástup, na kterém jsme symbolicky vztyčovali vlajku. Dneska proběhl nástup závěrečný, na kterém Boby dostal Sursumácký hrníček s kterého si může vyrobit třeba karburátor, protože s námi v letě nebude kvůli tomu, že odjíždí ve své škodovce do Japonska na Jamboree. Nakonec jsme se společně vyfotili a potom, protože Bobyho zajímalo kolik lidí je potřeba na zvednutí jeho auta, jsme jeho auto i s Bobym uvnitř zvedli ze země a Kraky to vyfotil. Já, Vačky, Paša a Kožak jsme se se všemi rozloučili a vydali se pěšky do Hodonína, protože se nám nechtělo hodinu čekat na autobus. A tak končil skvělí Sursum, který se mi velice líbil a už se nemůžu dočkat, až v létě bude další jeho část.

zapsal Hup