Na oddílovce 16.5. si kluci vyzkoušeli netradiční procházku poslepu. Přinášíme Hupovo „očité“ svědectví.
Hned po tom co jsme vyšli, jsme potkali oddíl V Trávě vracející se do klubovny. Byli to zřejmě malé světlušky vedené Dráčkem, která říkala: „Pozor, ať nevrazíte do kluků.“ Potom jsme zahnuli na plácek. Poznal jsem to, protože jsem cítil změnu pod nohama, a to trávu později vystřídanou hlínou. Poté nás Učeň nechal učesat pod oběma stromy, co jsou na plácku. Nejsem si jistý, z které strany jsme minuli krátkou, oddělenou řadu keřů, ale myslím, že z té strany, z které se má chodit normálně, soudě dle ostré zatáčky, kterou jsme udělali. Zde jsem si prve všiml druhého člověka, který usměrňoval náš pohyb, zvláště můj. Potom jsme zahnuli doprava kolem brány směrem k nábřeží, aspoň si to myslím, ale jak nad tím zpětně přemýšlím, tak jsme mohli zahnout i na druhou stranu. Teď mě mrzí, že jsem více nevnímal směr, kterým jdeme a na kterou stranu zatáčíme. Hned na to jsme začali kličkovat sem a tam za doprovodu štěkání, buď bílého psa, nebo psa na druhé straně, který stává pod naší střediskovou nástěnkou. Od té doby jsem byl silně zmatený. Myslel jsem si, že jdeme směrem k železničnímu mostu, ale později jsem zjistil, že jsem se mýlil. Když jsme potkali dva bavící se lidi, ženu a staršího muže se psem, myslel jsem si, že jsou u laviček u řeky, ale zřejmě tomu tak nebylo. Šli jsme po velmi rozbitém chodníku, ale to mi k určení polohy vůbec nepomohlo, jelikož ten je tady téměř všude. Po chvíli jsem zjistil, že ten druhý člověk (v jedné chvíli jsem si dokonce myslel, že jich je víc) byl Káně, který kolem nás neustále kroužil. Nevím, jestli jsem to byl já, nebo Lukáš Gajda jdoucí za mnou, kdo pořád uhýbal pryč z cesty do záhonků a keřů před domy, ale jak teď slyším, co říká Želva, tak to byl on, co nás vedl špatně. A souhlasím s jeho výkladem, kudy jsme šli. Na jedné z ulic jsme několikrát přecházeli po železných vratech položených na chodníku, vedoucích do garáží (ty kroky jsem dělal já, Koubo, zjišťoval jsem, po jakém jdeme povrchu). Možná před tím, možná po tom, jsem já i Lukáš šlápli do kaluže. Celou dobu jsem byl dezorientován a celou dobu jsem se snažil zjistit, kde jsme. To se mi povedlo, až když jsme prošli kolem bílé prašivé štěkny. To jsme zatočili kolem velkého zeleného domu na rohu ulice zpátky do klubovny. Znovu jsme přešli přes plácek a potom se vrátili na asfaltovou cestu. Poznal jsem, kdy se blížíme ke klubovně, protože jsme vešli na trávu, která před ní roste. A nakonec jsem poznal, když jsme si stoupli do kroužku na betonový čtverec, že tahle úžasná zábava se chýlí ke konci a já už zase za chvíli budu vidět.
zapsal Hup
