Je skauting víc než kroužek? III.

Přinášíme třetí díl naší ankety s dalšími zajímavými názory. Podařilo se nám získat odpověď od dalšího čelního představitele Junáka! Stále i vy máte možnost vyjádřit se do naší ankety…

José, starosta Junáka

Skauting z kluků a holek nevychová Ivana Lendla ani skvělého malíře, tanečníka či hokejistu. Ve skautských oddílech si mohou vyzkoušet široké spektrum aktivit od sportovních přes „poznávací“ až třeba po rukodělky, a to vše v partě dobrých kamarádů. Ve čtrnácti z nich tak nebudou vrcholoví sportovci, ale budou mít skutečně zažité zkušenosti, které se jim budou hodit v dalším životě. Nepůjde jim jen o výkon, výhru či peníze. Budou umět pracovat v týmu a vzájemně si pomáhat. Budou si umět vycházet vstříc a hrát v životě fér. Budou umět podle svých sil přiložit ruku k dílu pro společný výsledek. Skauting tedy nejen vytáhne holky a kluky od počítačů ven na čerstvý vzduch, ale získají zde dovednosti, jako jsou třeba právě spolupráce, samostatnost či vedení týmu vrstevníků, které pak mohou velmi dobře uplatnit v „mimoskautském“ životě.

Mýval, vůdce lesního kurzu Velká Morava a místopředseda skautského okresu Hodonín

Já vidím jedinečnost skautingu v tom:

– že je pro všechny věkové kategorie – tedy i pro dospělé, nyní dokonce i pro předškoláky

– že je postavený na hodnotách, které nám pomáhají se zorientovat v současném světě, zorientovat se ve společnosti a připravují v mnoha ohledech na budoucí život

– že je ve svých činnostech velmi pestrý a různorodý

– a nezanedbatelným je i jeho mezinárodní rozměr  a skutečnost, že je v téměř všech zemích světa s výjimkou několika převážně totalitních zemí.

Štístko, vůdkyně dívčího oddílu V Trávě

Skauting nepovažuji za obyčejný kroužek, ale životní styl. Kroužky rozvíjí děti v jednotlivých oblastech podle výběru rodičů nebo dětí – můžou se tedy naučit plavat, tančit, kreslit, chemickým pokusům aj. Skauting se snaží děti připravovat na život, vede je ke všeobecnému rozvoji. Jsem dlouholetá skautská vedoucí, ale také dlouholetá trenérka plavání. Obojí je super, ale jako trenérka nemám příliš možností mluvit s dětmi, zjišťovat co je baví, hledat jejich silné stránky a pracovat na těch slabých. Mým úkolem je naučit děti plavat, ideálně hravou a zábavnou formou. Ve skautingu se snažím co nejvíce poznat každé dítě a snažit se přizpůsobit program, tak aby jej naplňovalo a rozvíjelo. Dáváme mu prostor k tomu, aby našlo to co jej baví, spolupracovat s ostatními, podpořit druhé, když se jim nedaří, ale také se aktivně podílet na přípravě a realizaci vlastního programu, vše úměrně věku. Pokud se toto všechno povede, dítě se v životě neztratí, dokáže se prosadit a navíc má přátele na celý život.

Emča, přítelkyně a pomocnice oddílu Plamen

Nevím, nakolik jsem kompetentní vyjádřit se k problému vnímání skautingu jako dalšího kroužku. Skautskou výchovou jsem neprošla, nejsem skautka, neslibovala jsem, přesto mi jeho filosofie není cizí. A pokud budu hodně odvážná, mohu tvrdit, že jsem byla k podobné filozofii vedena od malička díky svým rodičům.

Nikdy jsem bohužel nezažila sbližování v rámci družiny nebo nové zážitky na oddílovkách. Vlastně jsem tomu všemu nikdy pořádně nerozuměla a hlavně mě často překvapovalo, jak to může celé fungovat. Vždyť děti vedou děti a celé to řídí jen trochu starší děti. Až v loňském roce jsem to pochopila, když jsem se s kluky sblížila více a všechno si zažila na vlastní kůži.

Teď můžu říct, že dokud jsem skauting nepoznala, v mém životě mi nechyběl. Ale teď když jsem zjistila, že to není pouze nošení šátků a salutování pod skautskou vlajkou, vím, že jsem ho v dětství zmeškala. Skauting jedince posouvá o příčku výše. Dává mu možnost se rozvíjet a poznávat nové lidi. Pro mě je skauting to, když desetiletý kluk pomáhá do kopce pětiletému a nahoře se s ním ještě rozdělí o svačinu. Těžko soudit, jestli to stejně cítí i někdo, kdo má skaut jen jako další kroužek. A kdo ví, třeba se to jednou změní a ze skautingu se stane životní filosofie, která ho ovlivní na celý život

Petra Holobrádková, šťastná maminka dvou skautských fanatiků

„Moje nejdražší mamulenko, pořád tady brečím, nablinkal jsem si do nových gumáčků a když jsem šel v noci čůrat, nenašel jsem potom svůj stan ….“ Když jsem dostala od Učňa, který byl tenkrát ve 2. třídě, tento dopis z jeho prvního tábora, taky jsem brečela. A ve vzpomínkách bych mohla pokračovat dlouho – rozbitá hlava, otřes mozku, vyražený zub, 25 klíšťat během tábora, narozeniny, které nikdy neslavil doma  s námi, protože byl vždy na táboře…. jedno vím ale jistě: jsem ráda, že jsem přivedla 16. 9. 2002 malého Kubu do klubovny na Šilingrovu ulici. A jsem hrdá na to – a vhání mi to slzy do očí – že mám doma syny – Učňa i Majkla – a vím, že jsou to SKAUTI s velkým S, skauti dobře vychovaní, skauti, kteří vždy všem ochotně pomohou a nenechají nikoho ve štychu, skauti, kteří si i v budoucnu poradí s tím, co jim život nachystá…. A mají nejlepší průpravu – roky strávené ve skautském oddíle mezi kamarády, kteří jim zůstanou na celý život.