Válečná lest

Přinášíme další dobrodružnou povídku, tentokrát až z exotické Afriky.

Ilustrace k jedné z Btaličkových povídek ze stránky www.bohousek.cz

Ilustrace k jedné z Btaličkových povídek ze stránky www.bohousek.cz

Joachim Quner, člen výpravy anglického rozhlasu, se vracel do tábora u řeky Welle. Trpce litoval ztraceného městského pohodlí, které vyměnil za trpký pobyt v Africe. Co všechno už musel s přáteli vytrpět jen proto, aby mohli natočit několik originálních nahrávek exotických písní a tanců přímo u divošských kmenů.

Záznamy přivezou, odvysílají je a založí do archívu. A budou tam ležet zapomenuty bez užitku. V některých vesnicích byli přijati s nedůvěrou a nevěděli jak vysvětlit divochům co po nich chtějí.

Díky bohatým darům byli dobře přijati u bojovného kmene Wellských trpaslíků. Nejlepší nahrávky pořídili právě mezi nimi.

Při cestě se Joachimovi honí hlavou: „Všechno je to zbytečné a marné! Koho v Anglie bude zajímat povykování a řev nějakých trpaslíků? Hrom do toho! Měl jsem raději zůstat doma!“

Když došel Quener k táboru a rozhrnul větve stromoví, strnul překvapením: “ To je strašné! Náš tábor byl přepaden!“

Z tábora zůstaly jen trosky. Bedny s drahocenným obsahem jsou rozbité a vydrancované.

Po Joachimových přátelích není ani stopy. Bojovali? Přežili? Byli zajati a odvlečeni do neznáma? Utekli? Kdo podnikl útok na tábor a jeho obyvatele? Otázky se mu honily hlavou, ale odpověď  na ně neznal.

Při procházení trosek objevil velkou bednu: „Tomu se říká výsměch osudu! Ty proklaté nahrávky přečkaly vpád barbarů bez poškození. A magnetofon taky!“

Při opatrné obchůzce spáleniště nalezl stopy. Otisky bosých nohou a bot s koženými podpatky. To byl důkaz, že přátelé jsou stále živí a snad jen zraněni.

Quener se po stopách vydal. Kdo na tábor zaútočil? Podle značky na oštěpu, který nalezl zabodnutý do stromu poznal, že se jedná o pověstné lovce lebek, odvážné a kruté bojovníky N – Gingy. Joachim věděl, že musí pronásledované divochy dohnat před jejich vesnicí, aby mohl využít výhodu své lovecké pušky.

Po hodinách putování a sledování stále čerstvější stoup usoudil, že N – Ginové musí být nedaleko. Když vylezl na strom spatřil mýtinu a na ní tmavé postavy.

N – Gingové na sebe pokřikovali zcela bezstarostně a netušili, že jsou pozorováni. Quener horečně přemýšlel, jak přemoci statné bojovníky, kteří si ničeho nebojí. V tom ho napadlo: “ Ne! Přece jen se bojí! Toho trpasličího kmene, co nám předváděl své válečné písně, pokřiky a tance. Bojí se jejich šípů napuštěných jedem!“

Zcela nečekaně se z lesa ozval šum, jakoby se dav lidí prodíral křovisky. Zaznělo podivné ječení za doprovodů bubnů. A pak zazněla válečná píseň Wellských trpaslíků. N – Gingů se zmocnila panika: „To jsou jedové šípy! Mnoho jedových šípů! Utíkejte!“

Quener ještě zesílil zvuk z magnetofonu. N – Gingové k smrti vyděšení prchali ve zmatku do bezpečí své vesnice.

Z džungle doznívala bojová píseň, ale žádní bojovníci nevyběhli na mýtinu.  Zajatí angličané byli překvapeni: „Co to? Útok skončil? Jsme volní! N- Gingové jsou pryč! To je překvapení! Quener je tady a chechtá se.“ Joachim jim odpověděl: “ Podařilo se to! Strach má velké oči! Jak je vám kamarádi?“

Jeden ze zachráněných přátel se Joachima zeptal: „Ruku na srdce Quenere. I po tom všem si stejně myslíš, že ty nahrávky jsou dobré jen k povalování v rozhlasovém archivu?“ Quener mu odpověděl: “ Hrom do toho! Rád si je poslechnu znovu, ale doma v klidu a pohodlí, milý příteli!“

 

Když jsem si četl tuto povídku vybavil se mi konflikt, kterého jsem byl svědkem na páteční schůzce vlčat. Dvě z nich se odmítla vrátit do klubovny a zůstala pobíhat na dvoře. Každému z nás se určitě někdy stalo, že se mu program schůzky úplně nezamlouval. Myslím si ale, že správný plameňák by takovou schůzku neměl narušovat, třeba jen kvůli úctě k tomu, kdo ji připravil. Věřím tomu, že naši rádcové ví, kam svoje družiny vedou a to, co na schůzkách děláte, i když vás to třeba úplně nebaví, vám někdy k něčemu bude jako Joachimovi jeho nahrávky. A není nic jednoduššího než si u rádce zamluvit nějaký program na příští schůzku, který vás bude bavit!

Autorem této povídky je Otakar Batlička. A není to jeho jediný výtvor. Vydal několik povídkových knížek, které rozhodně stojí za přečtení. Pokud je Želva nemá v oddílové knihovně, tak my doma jednu knížku máme a rádi ji zájemcům půjčíme.

Podle komiksu ve Skautu – Junáku 4-5/1993 přepsal Učeň

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *