Fotka Sluneční zátoky ze stránky www.adam.cz
K poledni se k útrapám cesty přidružila silná žízeň. Nebylo možno nalézt pitnou vodu. I Rikitan, který dosud svým bystrým zrakem vždy nalezl místo, kde by se voda mohla nalézat, byl se svým uměním v koncích.
Posléze pravil k hochům :“Mám v láhvi vodu ještě od rána. Ale je jí tak pro jednoho hocha. Komu z vás ji mám dát?“
„Bude nejlépe,“ mínil znaveně Luděk, „když si ji ponecháš sám.“
„Nepotřebuji ji, “ usmál se Rikitan. „Dovedu se ovládat tak, že mi nepřijde zatěžko odříci se vody i v největší žízni. Ale jde o vás.“
„Já také nechci pít,“ zvolal odvážně Mirek, ač by byl dal za doušek vody snad měsíc svého života. Ale chtěl se vyrovnat v sebeovládání Rikitanovi.
„Dáme tedy vodu někomu z nás, kdo má největší žízeň,“ řekl Luděk.
Rikitan souhlasil, avšak kupodivu nikdo se o vodu nehlásil, ač hoši téměř zmírali žízní.
„Je to docela správné,“ nakonec spokojeně rozhodl Rikitan. „Máme jistě všichni stejnou žízeň a nemůžeme-li se napít všichni, nebude pít ani jeden z nás.“
Vzal láhev a vylil drahocenný obsah do misky pro Děvet šrámů, jenž se na vodu vrhl, jako by ji čtrnáct dnů neviděl. Rikitan pak pokračoval: “ Mám velikou radost, že se žádný z vás o vodu nehlásil. Teď jste dokázali, že jste dobrými kamarády. Každý z vás totiž tím, že zapřel v sobě žízeň a o vodu se nehlásil, učinil kamarádský čin, protože dal druhým možnost, aby se mohli o vodu hlásit oni. Udělali jste mi tím velké potěšení. Buďte vždy k sobě takoví snášenliví, přátelští, a hlavně obětaví. Na sebe myslete vždy až naposledy.
Usmál se zvesela na hochy a dodal: „Ale já vám teď také udělám radost. Ani by mě nenapadlo zmiňovat se vám o vodě, kdybych nevěděl, kde ji nalézt. Chtěl jsem vás jen vyzkoušet. nalezl jsem vodu. Pohleďte tam v houští, v oné sytě zelené trávě – vidíte, u těch tří borovic, tam je voda!“
Skutečně – Rikitan se nemýlil!
Voda i Rikitanova chvála dodala hochům nových sil, a tak se po vydatném odpočinku v lesním zeleném stínu vydali na další trnitou pouť za Sluneční zátokou.
A každý z nich by byl raději zemřel, než by si postěžoval na svízele cesty. I ten Drobeček a Tichošlápek tajili své slzy jak dovedli nejlépe, zatínali zuby a mlčky táhli vpřed.
Jak byste se zachovali v podobné situaci vy? Taky byste v sobě našli dostatek sebeovládání a kamarádství. Chtěli byste také někdy jít na tábor pěšky z domu několik dní? Napište to do komentářů. Možná si ťukáte na čelo a říkáte si, co to vykládám za bláboly, když přece na většině výprav máme vody dost (na některých celodeňácích jsme se do podobné situace dostali, jen byl vždy nablízku nějaký obchod). Všimli jste si, že by v povídce některý z chlapců skuhral nebo si stěžoval na útrapy cesty? A to už je věc, se kterou se v oddíle setkáváme velmi často. „Jak je to ještě daleko?“ „Já už nemůžu“ „Já v žádné olympiádě závodit nebudu…“ Zkuste příště v sobě nalézt dost vnitřní síly a tyto útrapy překousnout.
Ve spojitosti s touto povídkou mě napadá jedna Pajdova oblíbená příhoda. Na deštivém cyklistickém závodě se v půli kopce potkají mladý a starý cyklista. Mladý cyklista nadává na kopec, na počasí a na to, že už nemůže a ptá se starého cyklisty, jak to, že on ještě může. Ten mu odpovídá, že nemůže úplně stejně jako všichni ostatní, ale právě proto, že ví, že jsou na tom všichni stejně, tak si to nechá pro sebe a neskuhrá. Pojď se snažit být starým zkušeným cyklistou a až se příště na výpravě budeme třeba škrábat do nějakého kopce nebo už nebudeme moct, tak se podívej po ostatních a věř, že na tom budou úplně stejně jako ty. Tak zatni zuby a vydrž to bez reptání!
Poznali jste, ze které knížky je daný úryvek? Kdo mi to na oddílovce správně řekne, tak dostane vikingskou hřivnu do dlouhodobé hry!
Z magazínu Skaut – Junák 4-5/93 přepsal Učeň