O prázdninách se sedmice skautů a skautek (z toho tři z našeho oddílu) podívala do rumunské oblasti zvané Banát a navštívila 5 vesnic, kde již skoro 200 let žijí převážně české rodiny. Přečtěte si, jaké zážitky si z putovní expedice odnesli.
Ve středu 25. 7. 2018
Před devátou ranní jsem přišel na břeclavské vlakové nádraží a chvíli po mně pak Emča a Učeň. Společně jsme nastoupili za našimi skautskými kamarády – Walkrem, Aničkou, Tomem Čaklošem a Twistem – do mezinárodního vlaku z Prahy do Budapeště a vydali se směr cílová stanice. Emča se patrně špatně vyspala, a tak projevovala “bubáčí” náladu. I když jsme nezakoupili rezervace, celou cestu nás nikdo z našich sedadel nevyhodil.
V hlavním městě Maďarska jsme strávili tři velmi horké hodiny – museli jsme přejít ze stanice Nyugati do Keleti. A během toho jsme zhlédli parlament, nábřeží Dunaje a dokonce i zevnitř katedrálu sv. Štěpána.
Ovšem maďarské železnice nám připravily nemilé překvapení – vlak do rumunské Timisoary (“Temešváru”) odjížděl o pět minut dříve, než nám IDOS nahlásil, a tudíž jsme se pěkně zpotili. Jízda druhým spojem probíhala v klimatizovaném voze a byla vcelku příjemná. Na hranicích Maďarska a Rumunska jsme byli podrobeni kontrole osobních dokladů, neboť jsme opouštěli schengenský prostor. V pořádku, zaznělo maďarsky i rumunsky z úst celníků. A v pořádku proběhl i přestup v Temešváru do posledního vlaku, do kterého jsme zakoupili místenky. S 45 minutovým zpožděním nás uvítalo nádraží v Orsavě ve 3 hodiny ráno. Za nádražím u cesty jsme přečkali zbytek noci. Můj pravidelný půst proběhl bez potíží.
Čtvrtek 26. VII.
Jelikož jsme byli na dovolené, dovolili jsme si po tak náročné cestě přispat až do desíti. Orsava je městečko ležící na Dunaji a těžící v letní sezóně z útrat návstěvníků, o čemž jsme se ihned přesvědčili. Jakmile jsme vystrčili paty na nábřeží, už nám nabízeli plavčíci, lodníci a kapitáni výletních lodí okružní plavbu. My si však vytyčili cíl jiný – přemístit se do Eibentálu. A i když jsme lehce koketovali s plavbou alespoň do Dubové, zvítězila jízda do první české vesnice dodávkou, která každého účastníka expedice vyšla na 30 leí. Ku proti předpokladu podél Dunaje autobusy nejezdí!
Pan řidič byl docela slušným silničním pirátem, měl však jižanské srdce a po cestě nám ukázal krásná či významná místa.
Kol druhé hodiny vesnice Eibentál vítá dalších sedm českých turistů. Hned jsme zakoupili kilo kravského sýru a následně nás mapa zavedla do hospody U Medvěda. Zde jsme vypili pivo a sjednali pozdní oběd – kachní vývar a gulášek s těstovinou. Hradili jsme českou měnou. Stany a přístřešky jsme postavili v kempu – na zahradě za Medvědem – a část účastníků zájezdu (jak byl tento podnik někdy !mylně! nazýván) zaspala za příjemného zvuku kap kap. Před večeří jsme obhlédli vesnici – kostel, poštu, školu, hřbitov i obchod s hospodou. V okolí je plno dolů dnes již v nečinnosti, těžil se zde antracit, azbest nebo chromové rudy a celá vesnička rozebrala důlní kolejnice a využila je snad na všechny drobné stavby. Před spaním našimi hrdly bylo prolito pár piv u karetní hry Oko bere, kterou jsme hráli s žetony z pokeru. Bohužel někoho hra (resp. sázení) neučinilo šťastným, že Tome?
Pátek 27. července 2018
Budíček byl ujednán na 7:00. Stan jsme opustili tak 7:15 a hned se pustili do pozvolné přípravy snídaně, což zahrnovalo i rozdělání ohně. Přání vyjít v 9:00 splněno nebylo, a tak jsem si alespoň stihl ještě zdokumentovat vesnici a navštívit kostel, který už byl odemčený.
V sousední vesnici nás zlákal místní pálenkář a někteří členové zájezdu si od něj i něco tekutého koupili. Po té jsme ještě za vesnicí potkali důl a část výpravy se i podívala do jeho útrob. Zde již náš zájezd skončil, následovalo totiž prudké stoupání doprovázané diskuzí o odměnách a trestech, ostatně právě diskuze dominovaly a zároveň okořeňovaly jinak obyčejné šlapání navrch, dolů a někdy rovně. Témata byla různá: výchova a vzdělávání v Junáku nebo v komerčních podnicích, společenské stereotypy, český vzdělávací systém nebo zážitky z VŠ. Kdybych vlastnil počítadlo a disponoval energií registrovat každé slovo, Tom by byl vítězem…
K večeru za slunce západu jsme doputovali do další české vesnice – Bigaru a hned náš příchod ohlásili v hospodě jedním točeným. Chleba v obchůdku spojeným s hospodou byl již vyprodán, poněvadž byl pátek večer a pekař dojede až v pondělí. Twist a já jsme si pohrávali s myšlenkou se ubytovat u místních, naneštěstí neměli uvařeno, a tak s domorodci nakonec intereagoval jenom Twist.
Stany a přístřešky jsme postavili za vesnicí, následovala večeře a po ní krátká procházka večerní vesnicí. Ta má profil písmene T, dvoupatrový dům pana starosty a snad v každé chalupě TV. Zdá se mi, že jsem si Banát představoval trochu jinak.
Noc
Krom špatného spánku nás v noci překvapila bouřka a prudký slejvák. Hromy a blesky metaly na všechny strany. Myslel jsem na Toma, jestli jej voda nevytopila z jeho přístřešku. Některé blesky uhodily velice blízko a já se několikrát přistihl, že jsem se pokřižoval…
O sobotě 28. 7. LP 2018
Po probuzení, které dnes trvalo značně déle, jsme se všichni ujistili, zda-li pak jsme onu bouřku ve zdraví přežili. Twist vyprávěl, jak v chalupě vyhodil pojistky, když si chtěl zapnout boiler.
V Bígru si ještě někteří doplnili zásoby vodní i potravinové a vypravili se vstříc dalšímu dobrodružství. Dopolední cesta byla mokrá, blátivá, plná velkých kaluží. Ale to už k putování patří.
V dolině mezi kopci nás čekalo další překvapení – brody. Nejdříve první, po té druhý a jakmile jsme opět nazuli obuv a mysleli, že už brodit nebudeme, třetí. Po něm se ozvaly naše prázdné žaludky a my usoudili, že obědová pauza klepe na dveře. A bez poledního klidu jsme opět vyšli dál, ?kráčejíce? po zaniklé lesní úzkorozchodné železnici.
A pak bylo stoupání, ach to bylo stoupání, zlé stoupání. Jazyky se lepily o patra, dechu ubývalo a energie se příliš nedostávalo. Ale jak už to bývá, a to ne jenom v pohádkách, po výšlapu do kopce následuje i jeho sejití. A to taky nebyla procházka růžovou zahradou. Vysíleni jsme doputovali do údolí, kde jsme postavili tábor. V menším potoce se umyli, nejdříve pánové, po té dámy, a začali připravovat večeři. A jelikož zde bylo uděláno ohniště, vařili jsme na ohni, respektive jsme se o to pokoušeli, neboť dolina a dřevo v ní byly prokleté a oheň jaksi ne a ne hořet, a to i přes silné dechové intervence. Vyčerpaní, ale šťastní jsme okamžitě zaspali.
Neděle 29. 7. 2018
Naplánovaný budíček v 7:00 jsme řádně dodrželi a ihned jsme vstali. Oheň na snídani opět nechtěl hořet, a tak ranní čaj měl uzenou příchuť – stačilo jen přidat kroupy. Zásoby vody byly doplněny v potoce, ošetřeny dezinfekčním roztokem a po sbalení i úklidu jsme vyrazili k Rovensku – třetí české vesnici.
Moji pravou nohu vyhledalo hovado a snad i jiný (infikovaný) hmyz, kotník napuchl a bolel. V lese pod Rovenskem jsme vyměnili potoční vodu za tu ze studánky a pokračovali dál. Krajina se změnila ze zalesněné na spíše luční, kde se pásla stáda krav a kde podél cesty rostly švestky. Už to nebyly ony vysoké kopce a nízká údolí, kde lišky dávají dobrou noc. A tento ráz krajiny vydržel až do Svaté Heleny.
Na náměstíčku v Rovensku jsme se setkali s rodinou z Prahy a vyměnili si zkušenosti i informace. Zde jsme i poobědvali a dokoupili potraviny (hospoda byla zavřená!). Na nohu jsem aplikoval betadine (prostupuje kůží a léčí lokální záněty) a obvázal ji.
Cílový bod dnešní trasy byl někde za Rovenskem, a tak jsme šli, co síly stačily. A protože jimy každý disponoval jinak, tak např. Emča byla rozladěná a dávala to jak se patří najevo. Prošli jsme přes jednu salaš a utábořili se u kupek sena. Po studené večeři jsem si chvíli zahrál na flétnu líbivé melodie a se zimnicí z únavy tvrdě usnul.
Pondělí 30. července
V noci se mi spalo špatně. Probuzeni do mlhy v běžný čas, všude mokro a vlhko. Rána probíhají stále stejně, ovšem dnes nás čekal vzkaz na láhvi v místě, kde Tom včera usínal. Sdělil nám, že se tu nocovat nedalo a že se tedy přemísťuje k mlýnkům. Rovněž i Twist, který si svůj brloh vybudoval pod stříškou ze sena s vosím hnízdem, říkal, že noc byla zajímavá. V noci dokonce doběhl k nám do stanu a konzultoval s Aničkou vetřelce, který mu vlezl do ucha a nechtěl vylézt zpět. Slečna medička ospale, pragmaticky poradila, ať si uši vypláchne vodou. A pomohlo to.
Následující terén nebyl nakloněn turistům, respektive byl nakloněn příliš a sejít vyžadovalo úsilí. Odpočinková pauza a setkání s Tomem proběhlo u mlýnků. To je soustava dosud funkčních zařízení na potoku, ve kterých místní melou šrot pro dobytek nebo mouku. Druhá část potoka vytváří úchvatné kaskády a místa pro krátká koupání.
Okolí Gerníku tvoří krasová krajina s množstvím závrtů a škrapových ostrůvků. Ráz je tu úplně jiný než ze začátku expedice.
Do vesnice jsme došli po druhé odpolední a ihned obsadili hospůdku U Pekaře, koupili pivo, objednali čevabčiči a na zítřek pečivo. Královsky jsme si vychutnali připravený oběd, poděkovali a zaplatili rumunskou měnou. Následně jsme ochutnali točenou malinovku v hospodě druhé a tour de Gerník jsme završili v mlsárně paní Helenky – Češky, která jezdí do Banátu pomáhat. Zde jsme se paradoxně o Banátu nejvíce dozvěděli.
Mojím banátským snem bylo jednu noc přespat u místní rodiny a intereagovat s nimi. Sen se mi splnil. Rodina Rotových mne ubytovala a připravila večeři i snídani. Byli velice milí a vyprávěli mi vše o tvrdém banátském životě. Večer jsem si i vyzkoušel podojit krávu. Ale hrnek teplého mléka na již přeplněný žaludek dobře nezapůsobil. I tato noc nebyla příjemná.
Úterý 31. července – ve středu prázdnin
V 6:40 jsem se zaradoval z budíčku, vykonal ranní hygienu a šel se nasnídat. Za ubytování jsem zaplatil 400 českých korun, poděkoval, rozloučil se a šel o dům dál vyzvednout čerstvé pečivo pro kamarády, mezitím se vesnice probouzela do mlhy. Ve dvou igelitových taškách jsem donesl 4 chleby, 17 koláčů a 10 čokoládových rohlíků na místo noclehu zbytku expedice a hned se zeptal, zda-li nezmokli, jelikož večer a v noci pršelo. Opravdu jsem rád, že jsem tu noc ztrávil pod střechou.
Po půl desáté opouštíme kopec nad Gerníkem a po hřebeni pokračujeme do cílové vesnice – Svaté Heleny. Údajně jsme potkali zmiji růžkatou, Walkr ji i obrazově zdokumentoval. Před Helenou se krajina otevřela úplně a byly zde zbudovány větrné elektrárny. Příchod na místo konečné jsme zapili pivem v místní hospůdce. Panoval zde relativně ruch, místní jezdili se senem a turisté se motali křížem krážem. Během čekání na odvoz do Orsavy ostatní poobědvali a utratili poslední kapasné určené na dovolenou.
Před šestou nás pan Petr Hrůza svezl na orsavské nádraží. Je bratrancem brněnského pana Hrůzy, který vozí autobusem do Banátu turisty z Česka. Jízda s ním stála za to, byl hovorný a velice vtipný. Večer a noc jsme přečkali na nádraží a po půl čtvrté nasedli do prvního vlaku a vyjeli stejnou trasou zpět domů. A v pořádku jsme ve středu 1. 8. 2018 dojeli.
Zapsal Káně