Expedice Zakarpatská Ukrajina 2016

Přečtěte si, kterak čtveřice skautů prožila týden v bývalé Podkarpatské Rusi. Čtěte Káněcí memoáry.

Expedice Zakarpatská Ukrajina

…z Káněcích memoárů

V pondělí 25. července L.P. 2016 O půl šesté se potkáváme na vlakovém nádraží v Břeclavi – 4 dobrodruzi, kteří to do začátku nevzdali – Emule, Tykr, Učeň a já. Hroch, který měl cestovat s námi, nám nedal ani vědět! Za krásného slunce východu vyjíždíme motorákem do Kútú, pak do Bratislavy – hlavního města východních sousedů. Učeň vládne režijkou, já s Emulí jsme si vyřídili preukazy pro študenty a tedy jedeme zadarmo, jedinému Tykrovi (skautovi z Přerova) neuznaly slovenské dráhy kopii potvrzení o studiu, a tak platí „jen“ 19 euro za úsek Bratislava – Košice. Rychlíkem RWE Železniční společnosti Slovensko projíždíme páteří této republiky. Byť to je dlouhý vlak (velkokapacitní), nemůžeme si nikde sednout, všude jsou místa rezervovaná, a tak stojíme až do Štrby. Káně (malý pták) nachází přeci jen místo na sezení v úložném prostoru mezi zavazadly. Během cesty navazujeme přátelské styky s cestujícími, kteří, jako my, stojí (skaut z Bratislavy s jeho přítelkyní a psem či krajané z Rakvic). Úsměvné je hlášení vlakového rozhlasu v angličtině – „This is Košice (dramatická pauza) station.“ Ema si hraje s Učňovým nožem a samozřejmě že se i řízne. V Košicích vyměňujeme vlak za autobus, který nás veze přes Michalovce do Užhorodu. Cesta stojí 7 euro a Ukrajinci si ještě před hranicemi kupují hořčice, párky, kávovinu, a to ve velkém.  Užhorod a celkově Ukrajina nám přinesla nemilé překvapení – je tu o hodinu více, což naši plánovači si neuvědomili. Vlak už odjel. Co teď? Pohotově věc řešíme (v čele s vůdcem Učněm), a tak pokračujeme do Mukačeva busem. V Užhorodě ještě stíháme směnit 50 euro za 1355 hřiven. V Mukačevě (v dáli pěkný hrad) nám pan řidič a paní „kecalka“ radí, že se do Volovce dnes přece ještě dopravíme – vlakem. Hurá! Poznám místní železnici. Obyvatele zatím příjemní a ochotní, dorozumíváme se česko-ukrajinským jazykem. Místní kluk nás zdraví slovy „čau kakao!“ Jízda vlakem se stala hlubokým zážitkem. Vyšla nás na 12 hřiven. Cestujeme ve vozech s dřevěnými lavicemi, na dvoukolejném koridoru. Ve vagónu potkáváme dva bratry Poláky, kteří jsou celkem vlezlí, a tak díky nim přespáváme na zahradě voloveckého  faráře (má pěknou dceru.) Před večerkou ještě lezeme do právě činné pekárny a kupujeme si teplé pečivo. Kol půldvanácté uleháváme, obloha bez mraků, je teplá noc.

Úterý 26. července Ráno bez snídaně sbaleni odcházíme na autobus. Vše klape a navazuje, asi tu mají „IDS“. V malých busech je velice těsno, zvláště i s našimi vesměs 20 kg batohy. Před obědem vystupujeme již v Koločavě. Vítá nás domorodec mluvící lámavou češtinou, sděluje nám, že 16 let pracoval v Česku. Včera se vrátil a dnes má narozeniny. Žádá o příspěvek na přípitek. Nejprve navštěvujeme místní hřbitov, kde je pohřben Nikolaj Šuhaj, Eržika i čeští četníci. Poté míjíme školu s pomníkem „klasika české literatury“ Ivana Olbrachta, který tu za Podkarpatské Rusi působil co by učitel. V hospodě „četnická stanice“ obědváme, jen Učeň dnes drží půst. Prohlížíme si i plakát o táboře pražské dvojky u Siněviru v roce 1938 (vedl Foglar). Chci poslat SMS mámě, ale nejde to. Nevím, v čem vězí čert. Zatahuje se, v okolních horách hřmí a každý den tu pravidelně odpoledne prší. Déšť – přímo liják nás zastihl na poště. A tak se ukrýváme před vodou v dřevěné chaloupce. Po chvíli si s námi povídá návštěvnice poštovního úřadu, říká, že chvíli pracovala v okolí Brna, ale že ji nezaplatili. Hanba. Krajina je tu malebná, vysoké kopce, hluboké hvozdy, pastviny s pasoucím se dobytkem, dřevěnice, sem-tam nějaké novostavby. Před odchodem z vesnice ještě navštěvujeme skanzen, z něhož jsem asi nejvíce nadšen já. No a začíná „šlapárna“. Po žluté značce na Prislopské sedlo. Podle místních je to „nedaleko“. V našem týmu byly určeny role: vůdcem skupiny a fotografem se stal Učeň, komunikátor Tykr, rozvraceč, buřič a kronikář Káně a Emuláda byla plánovačem a ženským elementem. Pokračujeme. Mírné nesnáze se značením střídá větší problém – z cesty se stalo koryto potoka. Káně si rozumně nazouvá kroksy a brodí, posléze se k němu přidává i Ema, jen Učeň s Tykrem si hrají „na hrdiny“ a kamzíky skákající z kamene na kámen. Ema dvakrát spadla a metá kolem sebe hromy a blesky, jako by to dnes nestačilo. Začíná dobrodružství. Před sedmou přicházíme k vesničce Mokré Nemecké, kde budeme spát. Učeň s Emou staví stan, Káně s Tykrem přenocuje v dřevěném přístřeší. Z pramene vytéká sulfanová voda – typ „Smraďavka“.  Ušlé kilometry: 16. Otázky dne: Kudy vede ropovod Družba? Co je to produktovod? Jak velký objem má malý ešus? Myslím, že zvážím koupi nového batohu, přeci jen červená Gemma už je znatelně opotřebovaná. A také jsem prý nahluchlý, kamarádi mi doporučují navštívit lékaře.

Středa 27. července Ráno to bylo zatažené a mokré. Do údolí padla mlha. Po běžných procedurách snídáme, časem se počasí zlepšuje. Vycházíme kolem půl deváté do již pěkného slunného dne, obloha bez mraků. Trasa fajnová – po rovině. U studánky měníme smradlavou vodu za normální. V půl jedné obědváme v dřevěném altánu, posléze si svlékáme oblečení a koupeme se v řece. Voda pěkně ledová. V údolí probíhá těžba dřeva, a tak se neustále vyhýbáme těžké technice (starým vojenským vozidlům.) Před druhou hodinou opět stojíme na nohách a pokračujeme. Říční voda se mění v hnědou, což značí, že před námi musí pršet. Klasika místního počasí nezklamala, kolem čtvrté prší. Úkryt před deštěm hledáme v lese, oblékáme si pršipláště, ale všechno marné. Za chvíli jsme mokří. Přecházíme rozvodněnou řeku Mokranku, a začíná stoupání dne. Opět prší. Zavírací špendlíky na mém prsním popruhu neplní již svoji funkci. Asi pomůže provaz. (Pro koho?) Cestou se paseme na lesních plodech – malinách a borůvkách. Došli jsme k bývalé hranici Českoslovenka s Ruskem, tuto skutečnost připomínají zachované hraniční kameny se symboly ČS 1920 a P 1923. Což ovšem není zachovalé, je místy turistická trasa. Modré značení značně pokulhává a popadané stromy způsobují nutné obchůzky. Do toho prší, mokrá vysoká tráva, hnus. Z bot se stávají rybníky a moje záda i ramena zažívají středověk. Mrtví/polomrtví konečně docházíme na místo přespání. Stavíme stany, rozděláváme oheň. Ten kupodivu dobře hoří, čemuž jsem já starý pesimista nevěřil – Učeň je zdatným ohnivcem. Během večeře sušíme, co se dá. Mám toho plné zuby. Mokré ponožky pokládám na tělo a usínám. Otázky dne: S kým sousedila Podkarpatská Rus? Délka trasy: 22 km.

Ve čtvrtek 28. července 2016 Těžká jsou rána dobrodruhů! Probouzíme se před osmou hodinou, moc se nám do toho nechce. Ponožky kupodivu neuschly, stejně jako ostatní kusy oblečení, o botách ani nemluvě. Na ohni vaříme kdejaké kaše, ať už instantní nebo „ze základních surovin“. Učeň s Emou suší, já s Tykrem jdeme najít nějaký zdroj vody. V lese pod tábořištěm nalézáme něco tekoucího, a tak plníme flašky. Opouštíme místo přepsání kolem jedenácté s pocitem, jako by nám teklo do bot. Šlapeme na horu Popadia (1740,6 m), je to namáhavé, prudká stoupání, kamenná moře. Za to pěkný výhled. Na hoře i nahoře fotíme profilovky, kocháme i obědváme. Mámě posílám SMS, musím psát bez diakritiky, pak to jde odeslat. Byť v dáli ani blesk neuhodil, u nás to bouří. Nemůžeme se rozhodnout kudy dál. Ema je pro původní variantu „dolů – nahoru“, já zas pro kratší a méně namáhavou. Ruka osudu zasáhla a Káněcí křídlo polevilo, a tak chtě – nechtě pokračujeme namáhavější cestou. Dolů a zase nahoru, dolů a zase nahoru a ještě jednou dolů. Ramena už necítím. Nebyl by to den v horách, kdyby nepršelo. Krátký déšť nás k večeru zastihl. Po něm stavíme pětihvězdičkový hotel o dvou stanech na poměrně hrbolaté nakloněné louce. Nádherný zážitek prožívám, když si vysvlékám mokré ponožky, nazouvám si kroksy a převlékám do teplé flanelové košile.  Po večeři prší, jdeme spát. Otázky dne: Z čeho a jak se vyrábějí párátka? Proč Ukrajinci netěží kosodřevinu? Postřeh dne: Zdá se nám, že uváděná kilometráž neodpovídá té reálné. Ušlá trasa: 12 km. Den končí lokem kořalky – ta píše!

Pátek 29. července Špatně se mi spalo, v noci se často budil. Ach ty hrboly! Ráno bez deště, obloha zatažená. Tykr nás pěkně probudil (je to evidentně ranní pták, vstává sám od sebe před budíčkem, nechápu…) Vyrazili jsme. Tentokrát jsme Grofu (1748 m) obešli po vrstevnicích. Ema s Učněm neustále obdivují místní květenu a neustále něco melou o orlích perech. V dáli hřmí. Po chvíli se z nebes spouštějí první kapky, ale to naštěstí docházíme do dřevěné chatky, která poskytuje dokonalý úkryt před deštěm. Čekáme. Ostatní omračuje pach, jelikož jsem se zul. Oběd vaříme na místních kamnech. Nadšen z dobře žhnoucího topného zařízení suším si boty a ponožky. Za chvíli chatou vane zápach sušícího se oblečení. Ten někteří z nás nemohou vystát, a tak, jelikož i přestalo pršet, obědvají na venkovní terase. Kolem druhé odpolední hodiny ztrácíme těžce vyšlapanou výšku a scházíme do údolí k řece Molodě. Dokonce i brodíme. Ema se chtěla vykoupat, nakonec tak neučinila. Zřícenu, která měla stát poblíž řeky, nenacházíme, a tak opět pokračujeme jak oslové do prudkého kopce. Značení opět pokulhává. Učeň má také problémy s batohem. Ruka osudu opět zasáhla a my neplánovaně zdoláváme další vrchol Molodu (1740 m), hora je mraky obložena, nic nevidíme a fouká. Tábor stavíme za mírného deště pod Molodou. Je pozdě a na oheň už není čas. Vaříme na lihu či plynu ve stanu. A poté zasloužilý spánek. Tož tedy „dobrou noc“. Otázka dne: Jaké barvivo je v borůvkách? Denní kilometráž: 19 km.

Sobota 30. července Tykr nás opět probudil. S ním i sluníčko, které na chvíli vysvitlo. Pak ale zalezlo a pozdě stávající Ema jej neviděla. Sotva jsme dosnídali a někteří dokonali potřebu, začalo pršet. Rychle do stanů a čekat! Alespoň stíhám zapsat předchozí dne. Už od včerejšího dne prší dvakrát za den – co to je! Déšť polevuje, balíme se, uklízíme a vyrážíme. Scházíme již do údolí cestou blátivou s obrovskými kalužemi. U prvního pramene nabíráme brčálovku, u druhého (prý kvůli mně) o krapet lepší (čirou) vodu. Na nejsušším místě obědváme – dojíždíme zbytky – např. moji vysočinu, která na obale hostí rozrůstající se plíseň. Potkáváme pasáky krav 21. století – s proutkem v jedné ruce, s hrající mobilem v té druhé. Po dlouhé době procházíme vesnicí Svoboda. Místní tu mají těžký život! Nikdo nán nenabízí odvoz (to byly velké oči…), a tak šlapeme dále k jezeru Siněvir, které je bohužel zase na kopci. Za jeho návštěvu platíme studentskou cenu 3 hřivny. Emule nám vypráví, jak jezero (ledovcového původu) dostalo název – je to opět love story… Čas na odpolední déšť se nachýlil. Zalézáme do hospody, zdatnější z nás objednávají jídlo a pití. Po dešti pokračujeme. V pěší cílové vesnici Tykr domlouvá odvoz do Mižhirje (Mezihoří) za 300 resp. 400 hřiven za všechny. Cestou navštěvujeme medvědy a Emě se plní sen. Řidič Roman je frajer, valí 120 km/h a Tykrovi nedovoluje se vpředu upoutat pásy. V městě nás ještě zve na pivo, vykládáme si. Dokonce se i zapojuje méněhovorný Káně s příběhem jeho pradědy pocházející z Podkarpatské Rusi. Řidič vypráví, že v zimě pracoval v Česku a my ne poprvé posloucháme, jak Češi vydrbávají s Ukrajinci. Přespáváme u kostela, neboť v pět hodin nám již odjíždí první spoj do Užhorodu.

Den sedmý – neděle 31. července 2016 V noci jsem toho moc nenaspal. Lampy vrhající světlo na kostel, štěkot místních psů i jekot místní mládeže mi to ostatně nedovolovaly. Proto ani včasné vstávání nebylo nepříjemné, spíše to bylo vysvobozením. V pět hodin vyjíždíme autobusovou linkou do Užhorodu. Jelikož je neděle, nemůžeme si směnit zbytky hřiven za eura. Co se dá dělat. Nastupujeme mezinárodní linku Užhorod – Košice společnosti Eurobus a opouštíme Ukrajinu.  Sbohem! Na hranicích nás zdrží velice důkladná celní prohlídka, bratrům Slovákům říkáme, kde jsme chodili a že naše batohy (i my) smrdí. „V pořádku“ zaznělo z úst jednoho policisty. V jedenáct dopoledne přijíždíme do Košic, kde kupujeme lístky na vlak (i místenky!), potraviny, piva (Učeň) a měníme hřivny za éčka. Cesta z Košic do Blavy byla mor – trvala 6 hodin a navíc v neklimatizovaném, námi zasmraděném kupé. Emě je špatně a dvakrát zvrací, Káně si cestu zpříjemňuje posledními zásoby ohnivé vody. Před Puchovem se s Tykrem loučíme, děkujeme mu, že tu byl s námi a přejeme pěkně prožitý zbytek prázdnin. V Puchově nás opouští. V Bratislavě nestíháme EC Čardáš, a tak přestupujeme do osobního vlaku s WIFI do Kútů. Celkem to dneska klapalo, říkám si za Bratislavou. Ale ejhle – bouřky. Ve Velkých Levároch vlak nepokračuje. Na trati jsou popadané stromy, dál se nejede. Rychle voláme tetě Libě, která nás zachraňuje. Přijíždí autem a těch „pár“ kilometrů nás dováží domů. Dostane řád a metál! V půl desáté konečně otevírám dveře domova. Všude dobře, doma nejlépe….

Expedice vyšla v přepočtu zhruba na 1500 Kč, což je velice luxusní. Byla zajímavá, ale náročná stejně jak život v bývalé Podkarpatské Rusi. Zejména Emule ale i ostatním ještě jednou děkuji za společně prožité okamžiky. Příští rok ovšem dám přednost něčemu jinému než „nahoru-dolů“  horám.

Z Káněcího deníku