„Slavní skauti na župním sjezdu v Luhačovicích“. Fotografie z časopisu Skaut Junák, roč. 21, č. 3, str. 49. Zleva: Fr. Kňourek, R. Plajner, A. B. Svojsík a J. Šimánek.
Listopadový díl Střípků z naší historie je věnován největší regionální skautské osobnosti meziválečného období – Františku Kňourkovi. Právě v listopadu 10. dne roku 1936 skončil jeho bohatý život. Bratři a sestry, uctěme jeho památku!
O Kňourkovi toho bylo napsáno celkem dost, dokonce byl o něm natočen dokument. Nebudu zde opakovat věty typu narodil se, začal učit, založil apod. Rád bych se v tomto článku zaměřil na krátký, za to velmi šťastný poslední úsek jeho života – jeho skautského života.
Šedý Havran na své první setkání se skautingem vzpomíná v knize O skautech a skautingu, kterou vydal asi kolem Vánoc 1927. Skautská myšlenka jej natolik nadchla, že se o toto hnutí začal zajímat blíže. (Tato tenká knížečka jistě stojí za přečtení! Doma mám dva kusy. Mohu půjčit.)
Píše se rok 1925 a Kňourek se stává členem Svazu junáků a skautů RČS. V této době byl již v Břeclavi I. oddíl založen, vede jej učitel A. Matušek. Oddíl však zřejmě upadá a Kňourek chce pomoci. Ovšem naráží na neshody a nepochopení, a tak se svolením župního zpravodaje si zakládá roku 1927 II. oddíl Svazu, a to i přes odpor členů I. oddílu. Tuto jakousi zdravou konkurenci někteří ještě dlouho nemohli strávit. Také se stává okrskovým zpravodajem.
Své skautské vzdělání si doplňuje roku 1927 na Ústřední lesní škole ve Studené Dolině poblíž Holešova. Zřejmě se tak poprvé setkává s osobnostmi, jako byly A. B. Svojsík, V. Fanderlík či zakladatelem lesních škol u nás F. A. Elstner. O rok později se pak stává technickým vůdcem této školy. Jeho práce spočívala v technickém zabezpečení tábora. Nebyl na to sám, pomáhala mu družina břeclavských skautů a všichni účastníci si libovali, jak vše klape.
V tomto období píše kromě své knihy o skautingu také propagační divadelní hru o třech jednání – Do tábora. Sám Svojsík se o ní vyjadřuje: „Z dosavadních her je Tvoje propagačně nejúčinnější a vřele Ti doporučuji, abys ji vydal …… Budeš míti jistě úspěch.“ Doufám, že se příštího roku dočkáme premiéru v podání břeclavských roverů.
V létě roku 1929 se vydává s břeclavskými skauty i skautkami poprvé do Jugoslávie – Boky Kotorské, kde táboří celkem 35 účastníků 25 dní. Táborem byl velmi nadšen, vše popisuje v dobovém tisku.
Ve třicátých letech píše články o skautingu do novin, přednáší v radiu, ale také se stává jakýmsi manažerem Poštorenské kapely, která nabírá na své slávě. Ta společně s Kňourkem nechybí na žádné pořádné skautské akci. Píše písně jako Poštorenská kapela, Stály baby u vesnice či Skautingu zdar, které se dodnes zpívají u táborových ohňů. Rád bych na tomto místě podotkl, že Kňourek není zakladatelem Poštorenské kapely. (Více se o ní dočtete v prosincovém článku.)
Teprve roku 1932 předává svůj II. oddíl bratru Ferdinandu Červinkovi. Do vedení oddílu jsou aktivně zapojeni i Kňourkovi synové – Václav, Miroslav a Boleslav. Krize vedoucích se však v plné míře projevuje kolem roku 1933 -34, plno činovníků z Břeclavi odchází, a tak se Šedý Havran ještě v roce 1935 jednou vrací do vedení oddílu. Ne však nadlouho. Těžká choroba mu nedovoluje se plně zapojit, a tak chtě – nechtě předává svoji funkci odbornému učiteli Lad. Poláškovi, který Kňourkovi slibuje, že oddíl povede dále k nové práci a novému rozkvětu.
…Věděli jsme všichni, že bratr Kňourek je těžce churav a není naděje na uzdravení, ale přece ohromila nás všechny z práva, že náš bratr je mrtev. Nemohli jsme stále pochopit tu hroznou skutečnost, tu nahou pravdu, že odešel tam, odkud není návratu. Když však za krásného slunečního dne nad tmavým hrobem zazněla tklivě hasičská polnice a ozvala se dunivá rána spuštěné rakve, tu teprve musili jsme si uvědomit, že životní opona bratra Kňourka je spuštěna, spuštěna však navždy, aby se již nikdy neotevřela. Životní dílo bratra Kňourka je dokončeno, dohrál svou úlohu, úlohu dobrou a poctivou…
(Karel Majer, 15. 11. 1936, kronika II. oddílu Břeclav)
Na oddílové radě II. oddílu bylo ujednáno, že se každý rok uctí památka zemřelého bratra položením věnce na hrob o svátku Všech svatých. Tuto tradici jsem letos oživil…
Rozloučíme se s ním upravenou citací z nekrologu z časopisu Skaut Junák:
Až snad jednou skauting zajde
vykope nás Absolon. –
A pak bude v Brně na výstavě
celý skautský pavilon…
Nezajde, bratře, a kdyby zašel, jistě by nejprve vykopali Tvoje písničky.
A kdyby jej nevykopali, v rozzářených zracích a v úsměvu nás skautů zůstaneš nesmrtelný, Šedý Havrane!!!
(Káně, listopad 2015)