Tenkrát na podzimní výpravě

Netušil jsem, že na podzimní výpravu roku 2004 nikdy nezapomenu. Byla to vlastně první velká akce, kterou jsem v oddíle zažil (když nepočítám tábor.) Samozřejmě, jako malé desetileté vlče jsem byl ze všeho nadšený a většina věcí se mi líbila. Pamatuji si to velice dobře. V pošmourném podzimním dnu jsme kráčeli rozbláceným polem, všude díry s kalužemi. Na sobě těžký batoh – pytel, který se mi těžko nesl, a tak jsem zaostával. Dnes již bývalý člen Jarab mi nabídl pomocnou ruku – vyměnil si se mnou ten batoh. Oh, jaká to byla úleva.  S promočenými (a to jedinými!) botami jsem došel na místo, které mám snad ze všech nejraději – Bobří hrad. Je to dřevěný srub z počátku minulého století, bez elektřiny a vodovodu. Svítí se vněm svíčkami a plynovými lampami, topí se dřevem, vaří se na starých kamnech a pro vodu se chodí k pumpě. Vždy si připadám jak před sto lety! Nejen ubytování, ale i program stál za to. Poprvé jsem s Pajdou a ostatními vařil v lese v kotlíku bramborový guláš, poprvé jsem si zaběhl Setonův běh, poprvé jsem okusil tu nepopsatelnou atmosféru, to kouzlo, které výpravy mívají. A myslím, že i třeba Učeň na ni vzpomíná. Však tam také dostal svou přezdívku. Naštěstí, ta moje původní (Řízek) se neujala, a já tak mohu býti dravcem. Závěrem. Co bych za to dal, být ve Vašich letech a užívat si výpravy z pozice vlčat či skautů. Nenechte si je ujít! Věřte mi a pojeďte s námi třeba na tu nejbližší – velkou podzimní do Znojma.

Káně