Pouzdro

Na posledním listu Skauta Junáku č.2 z roku 1993 jsem našel veselou příhodu ze skautského prostředí.Sedíme u praskajícího ohně a tiše si povídáme. K temné obloze čas od času vzlétne hrst jisker.

„Půjdu přiložit,“ říká Pepa a loudá se stranou k připravené hromadě dřeva.

„Hola hej,“ volá za chvíli ze tmy, „nemáte někdo sekeru? Jsou tu už jen samý polena.“

Kdosi prohodil, že jedno se právě ozvalo, ale k Pepovi vzápětí dolétá rada, kde sekeru nalezne. Long, náš oddílový pečlivka, mu ji prý půjčí. Za chvíli slyšíme zuřivé bušení.

„Longu, máš to ňáký tupý,“ soptí Pepaa přerývaně funí námahou. „Vždyť – to – vůbec – nejde!“

„Včera jsem ji brousil,“ nevěřícně a trochu nakvašeně odpovídá Long. Ještě chvíli se ozývají tupé rány a pak – TICHO!

Pepa provinile přichází k ohni a v ruce drží sekeru.

A my užasle hledíme na to, co zbylo z Longova parádního pouzdra, které Pepa zapomněl ze sekyry sundat.

U čtení této příhody jsem si vzpomněl jak jsme jednou, když jsem rádcoval na schůzce zatloukali hřebíky. Oskar (ti starší z vás si ho v oddíle ještě pamatují) vzal sekeru a začal hřebíky zatloukat tou ostrou stranou. Ta sekera potom byla tak zubatá, že měla mnohem blíž k pile.

Kolik podobných veselých oddílových příhod otisknutelných v celostátním časopise byste dali dohromady vy? Alespoň 5? Kdybyste měli řádně vedené deníky, tak by to dohromady určitě dalo na menší knížku.  Začněte si vést deníky. Ať toho jednou nelitujete, že vám na oddíl nezbyly žádné vzpomínky…