Střepy pro Daniela

Nazdar bratříčci. Dnešní povídka je malinko delší, ale rozhodně stojí za přečtení. A to z několika důvodu: skautský oddíl v ní hraje softball (nepřipomíná vám to něco Smile), ale to v ní není to nejhlavnější a i nesoftballistům se snad bude líbit, je v ní pár pěkných momentů, ke kterým jsem vám něco napsal pod článek a autorem je známý skautský spisovatel Otto Janka.

Ilustrace Miroslav Schonberg
Ilustrace Miroslav Schonberg

Byl už skoro večer. Školní dvůr ztmavěl stínem a jenom v oknech ve čtvrtém potře se zr­cadlilo slunce, které kdesi daleko za střechami zapadalo. Daniel byl sám a věděl, že až zhasne poslední červené okno. bude muset složit pálku i míč a jíl domů, nemusel se ani dívat na hodinky, aby to věděl. protože to bylo čtvrté osamělé odpoled­ne na školním dvoře a naučil se za ty čtyři dny určovat čas podle červenavé záře v oknech. Stou­pala vzhůru, nepostižitelně, zvolna, až pojednou zmizela a byl večer.

Předtím znal Školní dvůr jenom z hodin tělo­cviku – na začátku léta a na podzim – ten žalost­ný, udupaný trávník, který jako by prosil o slitování. Patřil k němu prach a křik, obojího hodně, bas­ketbalové koše a volání: přihraj! koš! ofsajd! – a pronikavý hvizd a zase volání a do toho po­sléze vždycky z dálky zaznělo zvonění. Ale ten dvůr byl jiný, když byl sám. Jako by všichni kluci a holky, kteří jej zaplňovali během školních dopolední, byli nějak přítomni, jenom je nebylo vidět ani slyšet, a tím to bylo divnější, protože tam stejně byli.

Daniel stál sám uprostřed dvora. První softba­lový zápas, který hrál s Racky, si dobře pamato­val.

Je to docela jednoduché, řekl Jiří. Ale nebylo to vůbec jednoduché. Byl nakonec rád, když míč pálkou vůbec zasáhl. Nikdo od něj ani víc nečekal. Ale to se mu nelíbilo, být nejslabším člán­kem v řetězu.

A proto trávil už čtvrté odpoledne na školním dvoře. Ve škole soft hráli jen výjimečně, ale pálku a míč mu tělocvikář půjčil. Sám si nadha­zoval, sám odpaloval a sám si běhal pro míč, ne­byla to zvláštní zábava, ale zvolna do toho vnikal, bylo třeba nechat míč padnout dost hlu­boko, sevřít pálku oběma rukama, počkat, až míč bude rovně padat dolů: a v té poslední chvíli, kdy už se skoro dotýkal trávníku, ho nabrat koncem pálky plnou silou (Daniel říkal: na plný pecky), uslyšet kožený úder a vyrazit za ním, dokud byl ještě ve vzduchu. Tento způsob byl možný jedině tenkrát, když to bylo první nadhozem‘. Anebo druhé. Když dvakrát nezasáhl míč – ale to se mu stávalo stále řidčeji – potom musel být opatrný a jenom se dotkl pálkou míče, protože jinak by vypadl ze hry už od nadhazovači mety. Ale i tento způsob si vyzkoušel. Asi ho nebude potřebovat, protože stále častěji odpaloval míče už na první ránu.

Okna pod střechou byla jasně červená, bude muset jít domů, cítil únavu ve svalech, co jich měl na rukách a nohách, a už měl také hlad. Tohle je poslední rána, říkal si, na té si dám záležet.

Vyhodil míč vysoko do vzduchu, sevřel pálku oběma rukama, ale nechal ho padnout, letěl příliš daleko, byla to poslední rána ten den a chtěl, aby byla bez chyby. Vyhodil podruhé, míč letěl dobře, ale příliš nízko, opět nechal míč padnout a vyhodil potřetí. To byl ten pravý míč, věděl to už v té chvíli, kdy mu vyklouzl z dlaně, sevřel pálku oběma rukama a nabral ho, cítil, jak dosedl na široký konec pálky celou plochou, na oka­mžik ucítil jeho váhu ve svalech a otočil se kolem své osy a padl na kolena, ale hned zase vyskočil, aby se za ním podíval, jak hezky letí.

Byl to opravdu nádherný míč. Ale něco s ním nebylo v pořádku. Daniel stál při nadhazování špatně. Ani si neuvědomil, že se při třetím nad­hozu otočil a že poslal míč směrem k budově školy, byl to opravdu nádherný míč, rozbil okno až ve třetím patře.

Ten čtvrtý den přišel na školní dvůr pozdě. Nikdo ho neviděl přicházet. Když třesk padají­cího skla utichl, nic se nedělo. Měl by zmizet, liše se vytratit a rozhlédnout se, aby ho nikdo ne­zahlédl. Míč se mu vrátil, rozbil okno asi těsně u rámu a odrazil se zpátky na školní dvůr. Když teď zmizí, nikdo mu nedokáže, že okno rozbil on, ostatně třeba se na to přijde až zítra odpoled­ne, vlastně je to víc než pravděpodobné, budou si myslet, že někdo hodil třeba kámen, anebo že to byl pták, to se někdy stává, prostě tisíc způsobů, jak rozbít okno, hlavně že si na Daniela nikdo nevzpomene, dokonce ani učitel tělocviku, pro­tože odpálit softbalový míč, kožený a těžký, až do třetího patra není příliš pravděpodobné. Tam střelí prak, ale ne softbalový míč. Všechno by mohlo dobře dopadnout.

Daniel sebral míč a pálku. Je tu ovšem jedna věc. Pravidla hry jeho nových přátel. Ovšem nikde v nich není nic o tom, jak se zachovat v pří­padě, když někdo, nerad, rozbije okno. Nemá lhát. Tak dobře, nebude. Ale co když se ho nikdo ani nezeptá?

Věděl, co udělá, ale nemohl se ubránit pocitu, že se chová úplně nemožně. Šel schválně poma­lu. Ještě dával sám sobě příležitost. Ale věděl, že ji nepoužije. Třeba hlavní vchod bude zavřený. Ale věděl, kde je zvonek. Vchod do školy byl opravdu zavřený. Měl by snad někdo přijít a roz­mluvit mu to. Protože jsou určité hranice, které nelze překročit beztrestně. Ale nikdo nepřišel a neřekl mu: Ale jinak seš normální, viď? To by mu stačilo.

Zazvonil. Ještě pořád mohl zmizet. Slyšel kroky, jak se přibližují. Ještě byl pořád čas. Potom uslyšel klíč, jak se otáčí v zámku. A škol­ník se objevil mezi dveřmi, velice nenaložený, a zeptal se: „Co chceš?“

„Já jsem rozbil okno,“ řekl Daniel. „Nerad. Opravdu.“

Musel čekat celý nekonečný týden, než Jiří jed­nou při oddílovce řekl: „Dneska si zahrajeme soft. Když potom stál u nadhazovací mety a držel v ruce pálku, uvědomil si, že se na něho všichni dívají a že věří na zázrak. Těžkal pálku v ruce, jako kdyby se rozhodoval, zda se mu hodí, nebo ne, a v duchu počítal všechny křivdy, kterých se už ve jménu softu dočkal. Poprvé hrál úplně nemožně. Nikdo se mu nesmál, ale to bylo ještě horší, než kdyby mu někdo poradil, aby šel radši hrát kuličky. Potom rozbil okno. Potom se k tomu dobrovolně přiznal. Dneska ho nechali stál na hřišti až posledního.

Začátek hry byl vždycky stejný obřad. Dva ve­doucí mužstev. Jiří a Cyklon. Mezi ně hodil Monty pálku. Jiří ji chytil uprostřed a potom s Cyklonem, za soustředěné pozornosti všech, pomalu ručkovali k rukojeti. Ten, který se dostal na konec, měl právo volit prvního hráče do svého mužstva a volit stranu – zda chtějí hrát v poli, anebo pálit. Vyhrál Jiří. A vybral si Montyho. Samozřejmě. A Cyklón zavolal: Tercius.

A tak to šlo dál. Nejdřív ti nejlepší hráči, potom ti prostřední a pak ti ostatní a úplně nakonec zbyl Daniel, a když Jiří zavolal Danny, tak to ani ne­musel volat, protože na trávníku už stejné nikdo jiný nebyl. A teď tu stál u nadhazovači mety a ze hřiště se na něho koukal Monty a klubko ostat­ních. A dívali se tak, jako kdyby čekali na zá­zrak. A to také čekali, protože zahájení hry pro ně nemohlo dopadnou hůř a zachránit je mohl jen zázrak. Teď si Daniel uvědomil, že do sezna­mu křivd patří i to, že zůstal na pálce až posled­ní, protože to už nemohl nic zkazit, aspoň v té chvíli, kdy ho Jiří zařadil jako posledního, to vy­padalo, že nemůže nic zkazit,, protože to už měli ostatní dávno první oběhy za sebou, a i když Da­niela vybijí, tak se nic nestane, protože to už budou v záloze ti, kteří skončili první hru.

Jenomže hra dopadla jinak. Začalo to tím, že Jiří zahájil vysokým míčem, až mu ho Kuli chy­til, ještě než dopadl na zem. Jiří se tvářil nešťa­stně a šel si sednout na kraj hřiště. Cucal trávu a díval se, jak Monty odpaluje. Ten poslal nízký tvrdý míč, ale letěl ve směru první mety, a tak se stalo, že – když ho Cyklón zachytil – musel se Monty vrátil k nadhazovači metě, protože ho mohli vybít mezi metami a to nechtěl riskovat Třetí hráč také nedopadl slavně, prostě Jiřího mužstvo mělo v této hře smůlu za smůlou, a tak se stalo, že vybitý byl sice jenom Jiří, ale všichni ostatní uvázli už na druhé metě a všichni úpěnli­vě koukali na Daniela, od kterého se přece neda­lo nic očekávat, ale kdyby se stal zázrak? Bylo jasné, že zápas je skoro dohraný a že první kolo skončí nulou. Ne, nepovzbuzovali Daniela, věděli, že kdyby stál na metě třeba Jiří a kdyby mu vyšla dobrá rána, že by snad měli naději, ale Daniel byl posledně rád, když do míče jen tak tak ťukl, asi jako při biliáru, hrál teď podruhé, už se smířili s tím, že první kolo prohráli, vlastně na té metě čekali spíš ze slušnosti, mohli se rovnou rozejít – ano, další křivda v seznamu křivd, ta možnost tu byla – mohli říct, to první kolo jsme vám dali fóra, anebo něco na ten způsob, ale neřekli to a čekali, co se stane, a mysleli si, že to vědí.

Daniel nespěchal. Rozkročil se nad metou, přesně tak, jak to viděl u Montyho. a řekl: „Ta­kový míč – víš, jak si myslím.“ A čekal. Nadha­zovač – byl to Lexa – se maličko usmál. Ne útrpně, spíš s pochopením. Tak se někdy usmíva­jí staré tety, když slyší děti opakující slova do­spělých, věty, kterým malé děti nemohou rozumět anebo o kterých si tety myslí, že jim ne­mohou rozumět. Další křivda. Byl to nízký míč a padl mimo nadhazovači čtverec. Daniel si ho ani nevšiml a čekal na lepší. Druhý míč, který Lexa hodil, vyletěl vysoko a padal pomalu. Daniel věděl, že je to míč „víš, jak si myslím“. Zaťal zuby a roze­hnal se po něm.

Kdyby místo míče přiletěl nosorožec – tak by ho Daniel tou ranou snad zabil. Ale byl to jenom míč. A kdyby to byl tank, třeba by mu udělal pál­kou do pancíře díru. Ale byl to jenom míč, a pro­tože neměl v cestě žádné okno, které by mohl rozbít, vyletěl vysoko nad hřiště. Cyklónovo mužstvo čekalo blízko v poli. Daniel je nemohl ohrozit, alespoň si to do poslední chvíle mysleli, že je nemůže ohrozit, a míč přeletěl nad nimi jako družice a přistál v trávě v modravých dálkách. Daniel vyrazil k první metě, v uších mu hučel křik Jiřího a Montyho a ostatních, ti už mí­jeli předposlední metu a blížili se k cílové rovin­ce. Křičeli jako Indiáni při útoku a zatím Cyklón hledal míč v trávě a doba, než ho najde a pošle znechuceně nadhazovači, byla dost dlou­há, aby mohl obejít mety vycházkovým krokem, to si Daniel neuvědomoval a běžel jako o život a slyšel kluky, jak volají: „Hip!‘ a „Pozor, sirka!“

Cekali na něho na konci hřiště ještě udýchaní během a udivení tím nečekaným obratem hry.

„Kde ses naučil takhle odpalovat?“ zeptal se kdosi.Daniel si vzpomněl na to místo v knížce, když Dan Wood poprvé vstoupil na palubu San Sebas­tianu. „Učím se teď,“ řekl, ale to už bylo příliš mnoho dobrého najednou, a tak se na něho kluci sesypali, nemohl se ani pohnout a ještě pořád po­padal dech po tom dlouhém běhu. Když se vřava kolem trochu utišila, pověděl jim o čtyřech dnech na školním hřišti i o tom oknu, které roz­bil a které musel potom odnést ke sklenáři a za­platit.

Mezitím se míč konečně dostal k nadhazovači, který se jím dotkl mety – nesdílel ani trochu radost Jiřího mužstva nad tou ranou a pohyboval se jako ve zpomaleném filmu. Nebylo proč spě­chat. Mety byly prázdné a hra mohla pokračovat.

Až bude Jiří příště vybírat mužstvo, tak Daniel už nezůstane stát jako poslední, možná že ho vy­volá jako prvního anebo určitě jako jednoho z prvních, pomyslel si a dával si pozor, aby  na něm nebylo moc vidět, že myslí zrovna na tohle. Zahlédl Jiřího a uvědomil si, že ho po celou dobu nepřestal pozorovat a že se maličko usmívá, asi jako se usmíval tenkrát, když se poprvé potkali před loděnicí, když Daniela poznal a zeptal se: „Tak ses rozhodl? Dobrá, pojď dál.“

Taky se vám stalo něco podobného jako Danielovi? Že vám napoprvé něco nešlo? A zachovali jste se stejně jako on a začali na tom makat, nebo jste se na to vykašlali a hledali si výmluvy?

Měli byste stejnou odvahu jako Daniel a šli se přiznat k rozbitém oknu nebo byste zbaběle utekli a myšlenka na první bod skautského zákona, by vám hlavou vůbec neprolétla? Nebuďme skauty jen za branami klubovny a naučme se přebírat zodpovědnost za svoje činy, i když je to někdy moc nepříjemné.

Doufám, že u nás v oddíle, by se kluci z Danielova týmu chovali stejně a nedávali na sobě najevo, že si myslí, že hra už je prohraná.

Všimli jste si, že hra je sice pojmenovaná softball, ale na druhé metě stojí víc běžců, jako při branballu? :)  

Z časopisu Skaut – Junák 11 – 1992

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *