Považský Inovec – výprava roverů

5. – 8. 5. 2012
1. den:
Odjíždělo se 17:28 z břeclavského vlakového nádraží směrem na Hodonín. Tak pozdě, protože se výprava domlouvala ještě onoho dne. Sešli jsme se ve složení: Pajda, Lukas, Učeň, Káně a Kecka.

Ve vlaku se nedalo sedět. V Hodoníně jsme přestoupili na osobák do Vrbovce a tam na Nové Město nad Váhom. V 20:48 jsme dojeli na místo konečné. Potom následoval noční pochod ke hradu Beckov. Když jsem se kolem jedenácté noční ptal, kde je ten hrad, že by měl být na kopci, ale žádný nevidím, Učeň odpověděl: „Je schovaný v údolí…“ Po dvanácté jsme byli u hradu. Zprvu jsme chtěli přespat na dřevěné stavbě nad boudičkou hlídače, ze které šlo modré světlo a hrálo rádio, ale nakonec jsme si postavili „áčko“ na cestě u hradu. (a také u židovského hřbitova). Za plotem se pásly ovce a v boudičce nikdo nehlídal.

2 den: Ráno nás vzbudilo sluníčko. A také zvonění zvonů měli, Slováci, dvakrát. Učeň vytáhl lihový vařič (tedy vařič na palivo hexamethylentetraamin) a snídaně mohla nastat. Kolem deváté jsme vyrazili dál. Procházeli jsme úžasnou krajinou, fotil jsem. Všichni mě uháněli, ale fotky musí být. Učeň mi vymyslel novou přezdívku Somár. Možná kvůli mojí slovenštině, a také mně říkal, že jsem mladý nadějný bojovník našeho kmene. Po cestě mi i dokonce kladl otázky z přírody, skončilo to 9 ku 5. V Malé vesničce pod Inovcem jsme si nabrali kyselku, chutnala jenom Pajdovi. Cestou na Inovec jsme byli všichni vyčerpáni a já ještě hodně hladový. Jenom Učeň šel deset metrů napřed, pak se otočil a vrátil se zase zpět, a tak pořád kolem mě kroužil. Na vrcholu následoval zasloužilý oběd. U plechového kříže jsme se vyfotili a opět vyšli. Teď se už konečně šlo po hřebenu Považského Inovce, tedy už to nebylo z kopce – do kopce. Výhled byl úžasný. Kolem sedmé hodiny jsme dorazili do Utolné izby. Byla to maličká chatička darovaná všem milovníkům přírody a turistům, vybavena kamny, zrcadlem a vším možným, venku bylo pak velké ohniště. Hodila se, neb přes noc se nad námi prohnala bouřka.

3. den: Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet nožem, ba i ještě dál jsme nenacházeli. Ráno opět snídaně, úklid, sbalení a hurá dál. Zase jsme se napojili na hřebenovku. Pro mlhu nebylo téměř nic vidět. Měli jsme se rozdělit na dvě skupinky (Pajda s Kánětem a LUK), ale nakonec z toho sešlo. Obědvali jsme se u chaty s lavičkami. Já jsem sice moc jídla neměl, ale vyžil jsem z darů. Po chvíli zasloužilého odpočinku jsme šli opět dál. Prohlásil jsem, že jsme jako Rychlé šípy. Je nás pět, a tím jsem všem zvedl náladu. Cestou jsme prošli přes malou vesnici s vtipným nápisem: Pozor pes kůše, také jsme viděli rozbořenou ohradu a koně pasoucí se normálně na louce. Mlha mezitím spadla a byl opět nádherný výhled. Potkali jsme pěknou rozhlednu, která nám poskytla doslova ráj pro oči. Kolem šesté se slunce pomalu blížilo k obzoru a naše síly ne – pomalu, nýbrž rychle ubývaly. Před zahrádkářskou kolonií v lese jsme se zabydleli. Místo na přespání bylo vybráno Učněm. Bylo mírně z kopce, v noci se to dalo nádherně poznat, že Náčelníku? Spalo se špatně.

4. den:  Po probuzení náčelníka nevidno, přemýšleli jsme, zda-li se opravdu neskutálel do Piešťan, ale on zalezl o kus dál na rovné místo. Po snídani jsme vyrazili do lázeňského města.  Tam jsme nakoupili v Bille jídlo do vlaku a vyrazili na nádraží. Asi hodinu jsme čekali na našeho železného somára, který přijel včas. Hory nám mizely za okny a my jsme vzpomínali, kudy jsme vůbec pochodovali. V Břeclavi jsme byli v 16:30, kde byl rozchod.
Kecka

Podle Keckova zápisu do kroniky přepsal a upravil Káně

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *