Pololetní výprava do Bílých Karpat 1. – 3. 2. 2013

Den 1. Na nádraží jsme se sešli v počtu 16: Pajda, Učeň, Majkl, Káně, Vačky, Kecka, Jeleň, z Trávy: Jeňa, Kulďas, Raciolka, Čokoška  a ostatní: Ema, Maggi, George. Odjeli jsme osobákem do Hodonína a odtud do Javorníku nad Veličkou. Z Javorníku jsme šlapali po roztátém ledu až na chatu Kristýnu. Po ubytování jsme vyrazili na běžkách na nejbližší kopec, ale ani tam jsme nakonec nedorazili. Na Kubíkovém vrchu jsme si zahráli štafetu a vyblbli se ve sněhu. Po nebezpečné, ale zábavné cestě dolů na chatu, při které jsme chvílemi běžkovali po asfaltu :-D, jsme s Majklem vyrazili pro vodu: kilometr jme šlapali hodinu, ono se ty kolečka nebyly offroudové 😀 a navigátor Majkl taky nevěděl, kde to je. Po večeři byl stolní závod psích spřežení, při kterém jsme stavěli koleje, po kterém jsme potom závodili se psími spřeženími. Prohráli to Jeleňovi sušení psy z konzervy :-D. K půlnoci ještě starší hráli humorné stolní hry.

Den 2. Ráno proběhla drsná Jeňova rozcvička. Po snídani se začalo balit na celodeňák. Raciolka po včerejšku rázně řekla, že na nepůjde běžky, ale pěšky, tak se k ní přidali Kulďas a Jeňa. My jsme v počtu oslabeném ještě o Učna s Emou vyrazili na Kubíkův vrch, kde jsme se kvůli nepřízni počasí rozdělili na dvě skupiny: jedna rovnou do chaty, a statečných sedm ještě pokračovali k Dibrovuvému pomníku. Cesta byla už opravdu náročná a někteří (spíš některá) už ze zoufalství a hladu jedli sníh. Altánek nás přivítal celkem nečekaně a v pravou chvíli. My jsme vytáhli bohaté zásoby a celí promrzlí chladem a neúprosně silným větrem začali jíst. Já jsem k tomu udělal na plynovém vařiči 2 čínské polévky, a tak jsme se všichni ohřáli. Cesta zpátky byla až překvapivě rychlá a snadná. Po příchodu jsme se ohřáli u deskovek, povečeřeli a nejotužilejších 5 a Jeleň se šlo zchladit do vody. K večeru se hrálo casino, potom se šlo spát, jenom pár účastníků dělalo “večeři“ v kuchyni, a až kolem druh é šlo spát.

Den 3. Kolem páté nás vzbudil Káně, že se jde hrát hra. Vyrazili jsme za tmy po čtyřčlenných skupinách po světloodrazivých lístečcích. První překážkou byla cesta lesem, další ztížení bylo, že jsme se museli všichni svázat uzláky, na dalším stanovišti jsme museli přibrat kládu jako zmrzlého horolezce. Když už jsme si dělali naději, že se zbavíme přítěže, tak zase oslepla Ema a museli jsme jí vést. Na dalším stanovišti se role vyměnily a oslepli jsme všichni kromě ní, a nakonec jsme oslepli všichni a museli jsme jít po laně, a poslední cestu jsme už byli volní a šli podle azimutu až ke stromu, kde nás čekali Jeňa s Kulďasem. Na stromě bylo uvázané lano a my jsme museli prusikováním vylézt až na Mount Blanc, kde jsme se museli podepsat. Už jsem lezl jenom já, když dorazily ostatní dvě skupiny (Učeň nemohl vyluštit šifru) a potom jsme už šlapali mokří a promrzlí na chatu, kde jsme se začali balit. Kolem jedenácté jsme vyrazili na vlak, ve vlaku jsme zpívali za doprovodu kytary až jsme dojeli do Břeclavi, a tam jsme se rozloučili.

zapsal Kecka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *