Jak bylo na Pálavě

Dne 11. 1. 2014 v 7:27 jsme se sešli na břeclavském vlakovém nádraží za účelem přejítí Pavlovských vrchů. Překvapila mě celkem nízká účast lidí z našeho oddílu, pokud jsem na někoho nezapomněl, tak nás bylo 14. Konkrétně Káně, Jeleň, Kecka, Klikouš, Kouba, Vevča, Želva, Řízek, TomZbr, Miki, Mlčka, Lukáš, Alan a Vačky. Mimo oddíl Plamen pak Mikiho otec – Cira a pes Rebeka. No a v tomto složení jsme vyjeli vlakem do Popic. Na blízké louce jsme potom přechod zahájili hromovým oddílovým pokřikem, a také Jeleňovou filozofickou otázkou, a to proč šíp, vystřelený lovcem na suchozemskou želvu, letící normální rychlostí, nemůže želvu zasáhnout, přestože se želva buď vůbec nehýbe, nebo utíká pryč jen velmi pomalu. Po nápovědě přišel na jeden ze způsobů Řízek s Vevčou a Vačkym, ale až pod Děvičkami, kam jsme se dostali po cestě přes hráz mezi Věstonickým a Novomlýnkým vodním dílem, kterému mimochodem chybí pověstný suchý strom, jenž se tyčil uprostřed rovné vodní hladiny. Nedávno ho museli odstřelit, což byl možná i důvod toho, že jsme našli na břeh vyplavené tělo mrtvého sumce. Ale víc než sumec zaujaly patrony, povalující se na kamenitém břehu. Bylo jich opravdu hodně, jakožto i myslivců lovících kachny.

Ještě než jsme došli na Děvičky, honila Rebeka po polích a vinohradech králíka, ale nedohonila ho. Taky jsme si zahráli tradiční hru na medúzu, která když se otočí čelem vpřed, všichni zkamení. Pak jsme již byli na Děvičkách, kde na nás čekal oddíl V Trávě, společně s některými rodiči a Vávou. Až jsme se pokochali pohledem na okolní krajinu a chvíli posvačili, vystoupali jsme až k nejvyššímu místu Pálavy, k Děvínu, kde jsme byli obohaceni o kuturní zážitek ve formě Jeleňových kotrmelců. Na webové stránky umístil Káně tajemnou legendu o ženě, psovi a pokladu. Podle ní jsme si tedy zahráli hru, místo mincí byli po stráni rozházené bonbony a psa představovali Jeleň, Káně a Kecka. Nasbírané bonbony značky Bonpari jsme pak s chutí snědli.

Z Děvína jsme sešli do Klentnice a odtud na Sirotčí hrádek. Tam Kulďas rozdal každému tři dýňová jádra a řekl, ať je někam schováme. Potom, co jsme jádra skryli na ta co nejnenápadnější, nejhůře přístupná nebo nejvzdálenější místa, bylo nám řečeno, že vyhrává ten, kdo donese jako první svá tři jádra, což bylo pro některé velmi nečekané a jádra donesli až za hodně dlouho.

Nakonec jsme došli na Stolovou horu, a to bez hry na fotbalovém hřišti. Bylo málo času. Podivivše sejakési meteorologické věci, jsme odešli Vinařskou Národní Stezkou do Mikulova, odkud nám jel kolem čtvrté hodiny vlak. Většina lidí si sedla do posledního vagonu, a divivši se tomu, že vlak jede „dozadu“, se poddala odpočinku, nebo jezení Jeleňových zbytků od svačiny. O půl paté dojel vlak do Břeclavi, kde jsme slavnostně zakončili HURÁ HURÁ HU a rozprchli se do všech směrů, a tak skončila tahle povedená výprava.

Zapomněl jsem napsat, že na začátku jsme si mysleli, že bude celou výpravu, a dokonce i po ní, napjatá atmosféra díky známé hře. Zahájiv výpravu, ukázal nám Káně kolík s nápisem Plameňák, a řekl, že si ho budeme potají připínat na části oděvu, a to nejen dnes, ale i ve škole, na oddílovkách, na družinovkách, prostě dokud se kolík neztratí. On se ale ztratil ještě před Děvičkami…

 Vačky

2 komentáře u „Jak bylo na Pálavě

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *